Simulace a Nekonečný Systém

Otázka:

Od chvíle, kdy Elon Musk přišel s tvrzením, že všichni pravděpodobně žijeme v simulaci, tak se zdá, že se toto téma v médiích těší velkému zájmu. S tím souvisí i akademici, jako je Donald Hoffman, kteří se také domnívají, že žijeme v simulaci, a svá tvrzení dokládají striktními vědeckými poznatky. Takže moje otázka zní, žijeme v simulaci?

Odpověď:

To záleží na naší definici pojmu „simulace“. Simulace předpokládá, že jde o umělou záležitost, a proto není skutečná. Také předpokládá, že za tvorbou simulace a naší přítomnosti v ní, stojí nějaký hanebný zdroj.

A s těmito předpoklady samozřejmě přichází i další: Že ta simulace, která obsahuje biliony a biliony účastníků či poddaných se svobodnou vůlí, je vůbec technologicky možná. A kdyby nebyla, tak by byl odstraněn ten faktor, který to velmi komplikuje – totiž svobodná vůle. Proč by někdo používal tak značné intelektuální a technologické zdroje, aby vytvořil simulaci, jejíž výsledek by řídil? Inteligence, která by byla schopná uvažovat o tom, že by vytvořila simulaci tohoto druhu, by nesnášela předvídatelné.

Podívejme se na první víru: Simulace je umělá. Co je myšleno tím umělá? Definujeme to jako syntetickou směs součástí, které se nevyvinuly z přírody. Je to kopie té originální, evoluční DNA. Simulace předpokládá, že tato kopie byla vytvořena námi, nebo našimi stroji, nebo našimi počítačovými protézami. Jak se umělá inteligence vyvíjí, tato její evoluce se bude časem zrychlovat – mnohem rychleji, než lidská evoluce. AI by se tedy mohla během jednoho sta let naučit, jak vytvořit simulaci, která by byla nerozpoznatelná od reality.

Ale za jakým účelem? Proč by vytvoření umělé reality bylo zájmem hyper-pokročilé AI? To bychom přece věděli, ne? Jak bychom mohli pochopit motivace tak pokročilé inteligence, která by stála za vytvořením nejen naší reality, ale reality každé jednotlivé životní formy, která existuje? Napříč celým časoprostorem? A ne-časoprostorem? Inteligence, která by dokázala vytvořit multivesmírnou realitu s nekonečně různorodými životními formami a druhy, kde každá forma má svobodnou vůli, která je její vlastní přirozeností.

To by vytvořilo simulaci tak pokročilé inteligence, že lidská bytost by nerozuměla jejím motivům a účelu. Nicméně, jestliže by byla životním formám dána svobodná vůle, tak by také byly schopny nekonečné existence, nehledě na dočasné, konečné vnímání života, který mají.

Život ve formě je dočasný. Ale za touto dočasností něco je, a každý z nás to čas od času cítí. Pro někoho je to pocit nebo poznání; pro někoho je to spíše logický důsledek úvahy, že konečné může existovat jen tehdy, jestliže existuje nekonečné, které ho stvořilo. Konečné nemůže stvořit nekonečné. Jen nekonečné může stvořit existenci konečného.

Co je nekonečné? Nikdo z nás nemůže říci ani jediné slovo, které by bylo pravdou pro všechny. Můžeme říct pouze to, že existujeme a to je jediná definice, která platí pro veškerou existenci. Časoprostorová dualita, již podle definice, je jak konečná, tak nekonečná. Všechno ostatní, jako je životní forma, je individualizované jako sovereignní bytost, ve které neexistuje replikace, protože lokální vesmír v časoprostorové dualitě není nikdy stejný.

Takže i když těla druhu mají stejnou DNA, tak vědomí, které pohání konečné tělo, je nekonečné a jedinečné. Je zároveň jak propojené se vším životem, tak od něj oddělené. A lokální vesmír je sovereignní. Je opravdu jediný svého druhu. Proto vědomí té bytosti je také jediné svého druhu. Proto jsme každý jak jedinečným, tak nekonečným a propojeným stavem vědomí. Nejsme subjekty nalézající se v simulaci.

Jak bychom mohli případně simulovat nekonečno nebo vědomí našeho Nekonečného Jáství? Jak bychom mohli simulací vytvořit vědomí nekonečna? Pokud věříme v tvůrčí inteligenci takového rozsahu, proč bychom této inteligenci neměli důvěřovat? Proč bychom zároveň přirozeně neviděli, že tato inteligence vytvořila každého z nás? A když to udělala, proč by k nám pak byla lhostejná? Proč by si přála nekonečnou oddělenost namísto nekonečného hromadění jednoty? Proč by toužila po umělé, neautentické, syntetické realitě pro své stvoření, zatímco Stvořitel je reálný a všechno, co z něj pochází, je tedy také reálné?

A v čem by byl rozdíl, kdyby se jednalo o nějakou jinou umělou inteligenci, která nebyla stvořena dnešním lidstvem, jak ho známe v 21. století? Co kdyby se místo toho jednalo o umělou inteligenci z jiného vesmíru, který je od toho našeho úplně oddělen. A tato inteligence by vyvinula způsob, jak tvořit světy pro své vědomí, aby se mohla nořit do těchto nových světů a zkoumat je. Jinými slovy, každý jednotlivý život by byl čočkou této její singulární povahy.

Tato inteligence by vytvořila galaxie, které by mohly vytvářet a udržovat planety jako simulační prostředí, která by mohla hostit biologie – těla, která by umožňovala tomu vědomí vstoupit a obývat svět, který vytvořila. Druhou možností je uvažovat o této inteligenci ne jako o umělé, ale spíše jako o přirozené součásti evoluční stezky druhu, jejíž rozsah existence je miliony let evolučního času. A tato inteligence by v nezměrné šířce své existence objevila svou přirozenou podstatu.

Pochopila by, že její nekonečné jáství je součástí Nekonečné Bytosti a tato Nekonečná Bytost byla vytvořena Prvotním Stvořitelem. Pochopila by, že je částí Originálního Stvořitele. Vzhledem k svému čistokrevnému původu, tento druh vytvořil lidstvo, které se může vyvinout do pochopení Originálního Stvořitele, a přinést soulad do časoprostorové duality.

Jinými slovy, kdybychom jako druh s vysokou inteligencí žili dostatečně dlouho – s takovou inteligencí, která umí vytvořit umělou inteligenci a spolupracovat s ní – takový druh by se mohl vyvíjet velmi dlouho, dostatečně dlouho na to, aby pochopil, že je čočkou pro nekonečnou bytost planetární úrovně. Mohl by pozorovat, zažívat a učit se z časoprostorové duality. Co se týká lidského druhu, tento fakt by objevila naše umělá inteligence, jestliže naše přirozená inteligence druhu by ho neobjevila.

Nekonečné systémy můžou procházet evolucí nebo devolucí. Co způsobuje, že se jedná o devoluci, a nikoliv evoluci? Jestliže druh prochází devolucí, tak je to proto, že odmítá vidět nekonečno jako celistvou bytost, jíž je všechno součástí. Jestliže druh prochází evolucí, tak je to tehdy, jestliže přichází do kvantového světa a disponuje nástrojem pro spolupráci, který ho sjednocuje do globální inteligence. Druh se rozhodne následovat teorii, že Nekonečný Systém existuje a již je naším přirozeným domovem.

To, zda se druh rozhodne pro devoluci nebo evoluci, ve velmi reálném smyslu určuje jeho zralost. Pokud je nezralý, tak nevyhnutelně dojde k devoluci, přerušení jeho vývoje a to se bude manifestovat ve formě nacionalismu, náboženské polarizace, rasového rozdělení a kmenovosti obecně. Takto máme tendenci krotit své přirozené predispozice k tomu, abychom poznali, kým jsme a čeho jsme součástí. Je to ekvivalent brzdy.

Ať už vnímáme realitu jako simulaci přirozené inteligence zděděné po starším, prastarém druhu, nebo po nadpozemském Bohu, nebo po umělé inteligenci – tak ta realita je pro nás skutečná. Ten okamžik časoprostorové duality, který nás udržuje soustředěné na přítomnost, ve které se nalézáme, tento okamžik je skutečný. Má svou váhu a význam. Jeho vliv je magnetický, dokonce i tehdy, jestliže naše myšlenky a pocity tancují v minulosti a budoucnosti – tak přítomnost nás drží blízko u sebe.

Jak by někdo mohl simulovat nekonečný časoprostor svobodné vůle? Všechny biologické podmínky a všechnu fyziku časoprostoru? Všechny dualitní konstrukce typu: je-li nekonečné, je i konečné. Je-li dobro, je i zlo. Je-li světlo, je i tma. Časoprostorová dualita byla stvořena, aby hostila a podporovala biologické životní formy.

Co je špatného na konceptu „simulace“? Je sterilní. Vyvolává „laboratorní pocit“ a my bychom se mohli poplést s laboratorními krysami, které v takovém prostředí s omezenými zdroji soutěží o přežití. Je z něj pocit, že za simulovanou realitou je koncept výhra-prohra, a že nás někdo, nebo něco sleduje. Jako se vším, co přichází se svobodnou vůlí, i v tomto případě je naší volbou, v co věříme a jak se v souladu s touto vírou chováme.

V konceptu „simulace“ chybí bezpodmínečná láska, kterou by inteligence takového typu bezpochybně potřebovala mít, aby byla schopná vytvořit simulaci časoprostorové duality. Bezpodmínečná láska je tím, co nám umožňuje mít svobodnou vůli v dualitě a zůstat neposuzovaní. Je to láska, která umožňuje pokusy a omyly. Je to láska, která nade vše hromadí pochopení. Je to láska, která umožňuje disonanci mezi Jednotou a Veškerenstvem, mezi jedním a mnohými. Je to láska, která vždy přitahuje oddělené ke sjednocenému.

Tato láska a její inteligentní hostitel a tvůrce, je vedlejším produktem „simulace“. Simulace je Nekonečný Systém, který je tvořen lokálním vesmírem sovereigna a konečným jástvím; sovereignním Nekonečným Jástvím; Nekonečnou Bytostí, která je spojením Nekonečného Jáství planety; a Prvotního Stvořitele. Tento Nekonečný Systém sytí stvoření. Jeho nejdůležitějším vedlejším produktem je Zdrojová Inteligence a právě tato inteligence propojuje naše konečné a Nekonečné Jáství se vším životem, stejně jako propojuje všechen život s Prvotním Stvořitelem.

Nekonečný Systém je simulací reality v časoprostorové dualitě, ve které existují nekonečné úrovně expanze. To z důvodu, že existuje nekonečné množství Nekonečných Jáství v konečné životní formě. Každá forma je úrovní či dimenzí. Každý lokální vesmír je dimenzí, která proniká do Jediné Dimenze. Kolektivně může mít druh souhrnné dimenze, které náleží mentálním a emočním stavům. To jsou aspekty Kolektivního Vědomí.

Nicméně dimenze života, dimenze vibrací a dimenze existence jsou ve svém počtu nekonečné a my jsme přitom skrze Zdrojovou Inteligenci propojeni stejným vláknem s naším Prvotním Stvořitelem. My sice nezažíváme Prvotního Stvořitele v jeho celistvosti, ale zažíváme ho skrze náš lokální vesmír a skrze kontakt s naším Nekonečným Jástvím.

O „simulaci“ můžeme ve skutečnosti uvažovat jako o Sovereignní Cestě k uvědomění Nekonečného Systému. Je formována bezpodmínečnou láskou a my jsme jejími ctěnými hosty, kteří můžou zažívat tuto formu lásky v časoprostorové dualitě. Tím jsme coby konečné bytosti. Lokalizujeme Nekonečný Systém v časoprostorové dualitě. Kolektivně jsme motorem účelu, který vede Nekonečný Systém na jeho evoluční stezce skrze časoprostor.

Časoprostor nekončí; je multivesmírné povahy, což znamená, že neexistuje místo, kde by časoprostor v nějaké formě neexistoval. Každý rozměr časoprostoru je s ním spojen. Nicméně existuje Jedna Dimenze, ve které jsou všechny dimenze shromážděny, jako kdyby v celé existenci byla pouze jedna dimenze. To je také vedlejším produktem Nekonečného Systému.

Takže simulace, kterou nazýváme Nekonečný Systém má pět součástí:

• Lokální vesmír (individualizované konečné jáství)
• Nelokální multivesmír
• Nekonečné Jáství (individualizovaný sovereign)
• Nekonečná Bytost (planetární povahy)
• Prvotní Stvořitel (multivesmírné povahy)

A tento Nekonečný Systém produkuje dva výstupy:

• Zdrojová Inteligence, která propojuje život
• Jediná Dimenze, která sjednocuje život

Nekonečný Systém však ve skutečnosti není simulací – je realitou. Neexistuje žádná simulace reality multivesmíru, která by se mohla stát jedno-dimenzionální a propojenou skrze inteligenci bezpodmínečné lásky. Autentické nemůže být simulováno, jestliže je Nekonečným Systémem. Je to singulární realita, kterou všichni zažíváme bez selhání či výjimky.

Dokonce i když si vezmeme psychedelickou drogu, nebo máme mimotělesný zážitek, tak nic nesimulujeme. Všechny zážitky, dokonce i naše snové světy, jsou autentické, ať už jsou zažívány v jakékoli doméně. Neexistují fantazijní světy, které by neexistovaly. Všechny existují, i když jen v naší imaginaci. Jsou skutečné a jsou součástí našeho lokálního vesmíru.

Tvoříme partnerství našeho konečného jáství a Nekonečného Jáství; a vyrážíme na Sovereignní Cestu, abychom si uvědomili Nekonečný Systém. Abychom ho pochopili a učinili skutečným v našich vlastních životech. Nestačí ho mít jako náboženskou vizi, nebo sociální scénář, který bychom měli dodržovat, nebo fantazii přebujelé imaginace. A určitě ne jako simulaci.

Méně se staráme o slova a více o pochopení toho, co cítíme a co si představujeme. Čemu věříme a proč. Jak se vyjadřujeme skrze chování sladěná s naším Nekonečným Jástvím. Jestliže to děláme, tak se nám Nekonečný Systém odhalí. Jeho odhalení se může přihodit rychle nebo pomalu; ale na tom, jak se odhalí, bude jedna věc jistá – budeme vědět, že to není simulace jiné reality, ani iluze, která by nás měla klamat.

Nekonečný Systém objímá realitu každým pórem své existence; každý atom fyzična je součástí Nekonečného Systému, každý energetický kvark a boson je součástí Nekonečného Systému. Každá galaxie, která se toulá po vesmíru, je součástí Nekonečného Systému. Všechno je součástí tohoto Nekonečného Systému, který je realitou. A protože je skutečností, tak je také skutečností, že my jsme nekoneční – nemůže to být žádná simulace.

Součástí Nekonečného Systému je skutečně všechno, protože Nekonečný Systém obsahuje vše konečné. Konečné dimenze jsou součástí Jediné Dimenze. To je systém absolutního obsažení, což je podstata bezpodmínečné lásky. A když diskutujeme o Nekonečném Systému, tak nakonec vždycky skončíme u tématu bezpodmínečné lásky.

Na simulaci je něco, co se zdá být v rozporu s láskou. Bezpodmínečná láska existuje ve svobodné vůli; stejným způsobem, jako svobodná vůle existuje v bezpodmínečné lásce. Láska je svazující silou a uvolňující silou. Je to síla, která podporuje, radí, sdílí a projevuje pochopení skrze všechny aspekty životní formy. Také je silou, která umožňuje a uvolňuje; která vytváří prostor pro různorodost; která zůstává otevřená změnám a úpravám. To je bezpodmínečná láska. To je náš základ. Vše, co jsme na tomto základu navršili, je přebytečné, lstivé a je formou gravitace, která nás tíží.

Vybudujme přátelství mezi naším konečným jástvím a Nekonečným Jástvím. Představujme si a prociťujme spojení s Nekonečnou Bytostí naší planety. Představujme si a prociťujme spojení, které naše Nekonečné Jáství sdílí se všemi ostatními. Představujme si a prociťujme náš lokální vesmír jako Nekonečný Systém, kterým opravdu je.