Role srdce

Otázka:

Srdce hraje ve tvých textech ústřední roli, zejména v těch, které se týkají toho, co jsi nazval Šest Ctností Srdce. Můžeš vysvětlit, proč je srdce tak důležité a zda jeho důležitost znamená, že mysl nebo mozek hrají v našem osvícení méně důležitou roli?

Odpověď:

Srdce bylo v duchovních dílech vždy důležité. Srdce existovalo dříve, než existovalo školství nebo jakýkoliv formální vzdělávací systém. Srdce bylo pozorovatelem života skrze čočky intuice neboli šestého smyslu. Často bylo rozvinutější u těch, jejichž úkolem bylo duchovní vedení jejich komunity, ale bylo známo, že toto spojení mají všichni lidé. Že jde o vrozený dar od našeho stvořitele a tento dar nám umožňuje vnímat naše vlastní volby, které vyvěrají z naší vzájemné závislosti a propojenosti, namísto voleb založených na naší chamtivosti nebo tužbě.

Intuice byla kdysi oceňována ve všech komunitách. Postupem času začala být potlačována kněžími a těmi, kteří byli pověřeni organizováním duchovnosti za účelem centralizování moci nad lidmi. Z toho se postupem času stala naše náboženská centra a intuice se stala terčem jejich útoků, protože každému umožňovala mít okamžité spojení se svým stvořitelem, okamžitě vidět pravdu skrze své srdce, protože srdce je portálem k vyšší mysli a dále k Nekonečnému Jáství uvnitř – k Sovereignnímu Integrálu.

Je to tedy srdce, které je lidským portálem k Sovereignnímu Integrálu. Je jako zprostředkovatel nebo jako zaostřená čočka, která každému umožňuje spojit se s univerzální inteligencí, která přesahuje tu jeho vlastní a zároveň mu umožňuje pochopit, že je součástí této větší inteligence. Náboženská centra udělala z této víry kacířskou praktiku, jako by se jednalo o posednutí démonem. Toto bylo zadušeno jako oheň, v jehož doutnajících troskách bylo srdce odsunuto na zadní sedadlo, kde se stalo emocionální horskou dráhou mučenou hříchem a morálkou – a to rukou náboženství.

Srdce bylo odpojeno z funkce propojovacího portálu k našemu Nekonečnému Jáství a zapojeno do emoční sítě morálky. Je na každém z nás, abychom své srdce osvobodili a znovu z něj udělali portál k Nekonečnému Jáství. A tímto aktem vyzařovali chování bezpodmínečné lásky a laskavosti.

Toto je a vždy byla role našich srdcí. Obrovským programem náboženství a kultury je naučit nás, že srdce je triviální hřiště emocí, sentimentality a tryskající romantiky. To ale není srdce, o kterém mluvím. Srdce a vyšší mysl jsou synchronní partneři, kteří mohou otevřít dveře k Sovereignnímu Integrálu; můžou učinit toto pozvání jasným a přítomným. Společně jsou cestou od vnější kontroly k vnitřnímu souladu s Jediným a Vším.

Když přistoupíme k pozvání našeho Nekonečného Jáství, aby se připojilo k naší lidské realitě v časoprostoru, vždy začínáme ve svém srdci. Srdce je počáteční bod pro pozvání vědomí Sovereignního Integrálu, aby se stalo naší součástí, bez vnějšího ovlivnění jakéhokoliv druhu. Je to hluboce osobní a soukromé pozvání, bez jediného atomu fanfár, okázalosti nebo sobeckého zájmu. Nemá žádnou organizační strukturu ani morální kodex.

Jsme tu jen my a naše Nekonečná Jáství; a toto Nekonečné Jáství je Sovereignem – individualizovaným, nekonečným vědomím, které je propojené s univerzální inteligencí, která je Jediným a Vším. A toto propojení je absolutní, bezpodmínečné a nekonečné. Naše srdce jsou startovním bodem této cesty, na které se stáváme nezávislými vozítky pro naše Nekonečná Jáství. Neděje se to tím, že se staneme něčím velkolepým, ale jednoduše se to děje prostým odpojením od vnějších vlivů a formulováním soukromého pozvání vyvěrajícího ze srdce a vyšší mysli.

Samotné pozvání není snůškou slov napsanou nějakým tvůrcem manter, ani není starobylým textem, který osvědčeně zabírá; spíš se jedná o chování bezpodmínečné lásky a laskavosti. To může vyvěrat jen ze srdce. V tomto chování se nalézá pozvání. Je to chování srdce a vyšší mysli, které nám umožňuje učinit pozvání pro naše Nekonečné Jáství tak, aby bylo jasné a přítomné.

Pozvání není tvořeno slovy. Je to pocit; ale ne takový typ pocitu, který je zastřený a mrazivý. Je to pocit jasnosti, odhodlání a rozhodnosti, že jsme nalezli cestu dovnitř a jsme připraveni na vědomou integraci mezi naším konečným a Nekonečným Jástvím. Že jsme připraveni toto demonstrovat. Že to není o modlitbách, afirmacích, meditacích a technikách; že je to o chování bezpodmínečné lásky a laskavosti, stejně jako tomu tak vždy bylo.

Takové chování vyžaduje srdce, které je nově nastaveno – nikoliv jako emocionální horská dráha, ale jako portál našeho propojení s univerzální inteligencí Jediného a Všeho. Toto přenastavení je nutné, aby přineslo chování, které vábí Nekonečné Jáství ke spojení s naším konečným jástvím. Je to jako bychom demonstrovali svou víru a naše Nekonečné Jáství to vypozoruje a cítí se být vítané a v bezpečí, aby mohlo udržovat tok bezpodmínečné lásky a laskavosti.

Znamená to, že se necháme životem snadno převálcovat? Že navždy budeme pod útlakem mocných? Ne. Srdce je nezlomné. Disponuje jasností. Pokud na náš lokální vesmír působí nepatřičný vliv, budeme odporovat a tento odpor v sobě zahrnuje i Nekonečné Jáství, jehož přítomnost je v naší realitě pronikavější. A slovem pronikavější mám na mysli, že tuto přítomnost Nekonečného Jáství druzí cítí. Podvědomě chápeme, že tuto rozhodnost máme. Není to jen dlouhodobá strategie, co umožňuje bezpodmínečnou lásku. Je to pohled, který je nekonečný.

Tento pohled začíná v srdci, a právě proto je srdce tak důležité – může v sobě udržet tento nekonečný pohled. Bohužel to je také důvod, proč bylo srdce podkopáno náboženstvím, filozofií, metafyzikou a vědou. Tyto instituce mohou existovat pouze tehdy, jestliže je srdce opět stavěno do pozice prstů, které brnkají na struny emocí, etiky a morálky, protože pak existuje bažina a tyto instituce nabízejí svou pomoc, aby vás z této bažiny vytáhly.

Naše srdce jsou chrámem, do kterého jsme se narodili. Je to náš prvotní domov v tomto novém světě. Na toto místo přicházíme – do našich srdcí – a z tohoto místa odsud odcházíme. Mezi tímto příchodem a odchodem se nalézá náš život, během kterého se můžeme naučit toto srdce – náš domov – používat nikoliv jako pumpu na krev, nebo emoční jízdu mezi vrcholem a údolím, ale spíše jako portál k naší osobní, vnitřní cestě k Jedinému a Všemu.

Naše srdce je startovním bodem k Jedinému a Všemu. Vždy tomu tak bylo. To je to, co nás od našeho prvního příchodu na Zemi činí výrazně lidskými. Osvícení je zajímavý pojem sám o sobě. Často se spojuje s probuzením, což je další zajímavý termín, protože oba tyto pojmy naznačují, že jsme nevědomí a spící – ve stavu bezvýznamné pasivity, kdy podléháme kontrole vnějších sil.

Lidský mozek či mysl jsou obvykle považovány za nevědomé a spící, ne-li za samotnou lidskou bytost. Mozek je čočkou do naší tří-dimenzionální reality. Srdce je čočkou do čtyř-dimenzionální reality. Imaginace je čočkou do vyšších dimenzionálních realit. Avšak Nekonečné Jáství je čočkou do všech realit. Svým způsobem jediné, co je tedy potřeba osvítit nebo probudit, je myšlenka, že naše srdce a mysl mohou pozvat naše Nekonečné Jáství do naší reality prostřednictvím chování bezpodmínečné lásky a laskavosti.

Právě tato myšlenka způsobuje osvícení, které stačí k tomu, abychom si uvědomili svou závislost na vnějších autoritách a díky tomuto uvědomění se stali nezávisle propojenými. To je paradox, který je však důležitým pochopením, jenž nás uschopní představit si vědomí Sovereignního Integrálu.

Důležitost srdce v žádném případě nesnižuje důležitost mysli. Jsou skutečně neoddělitelné, jejich funkce a záměry se překrývají. Pro srdce a mysl platí staré přísloví o dvou stranách téže mince. V této analogii je tou jedinou mincí vtělená duše. Duše, Nekonečné Jáství či Sovereignní Integrál je vtělený v komplexu srdce-mysl. Není vtělený ve fyzickém těle. Je uložený v komplexu srdce a mysli, jehož obvody nejsou obsaženy ani vyjádřeny v časoprostoru jako jediná jednotka. Spíše jsou vším.

Komplex srdce a mysli je jako vozítko pro duši, stejně jako je fyzické tělo vozítkem pro srdce a mysl. Srdce a mysl potřebují pouze jednoduchou myšlenku, aby uvolnili duši a přivedli ji do našeho lokálního vesmíru prostřednictvím našeho chování. A tímto musíme začít – nikoliv náboženským obřadem, etickou modlitbou nebo duchovní meditací – ale jednoduše ukotvenou myšlenkou, kým se můžeme stát v průběhu života v lidském těle, zatímco naše individualita zůstane ctěná a nedotčená.

A to je právě to, co se týká bezpodmínečné lásky a laskavosti – musíme začít u sebe. Pozvání směřované našemu Nekonečnému Jáství čistí náš komplex srdce-mysl od domnělé viny, morální neschopnosti a nejistoty. Naše praxe bezpodmínečné lásky a laskavosti začíná tím, že začínáme vidět sama sebe nikoliv jako tápající, zotročenou lidskou bytost, která se dopustila velkých špatností, ale jako Nekonečnou bytost, která žije a učí se v konečnosti, a přesto je se vším propojena. V každém okamžiku si na toto můžeme vzpomenout, a když to uděláme, tak tím umožníme bezpodmínečnost pro sebe a tím i pro všechny ostatní.