Smysluplná synchronicita

Otázka:

Jaký je vlastně smysl a hodnota konceptu, který nazýváme synchronicita?

Odpověď:

Nejdříve musíme souhlasit s tím, že žijeme v mnoha dimenzích zároveň. Pak také musíme věřit, že jsme obdařeni svobodnou vůlí. Dále musíme věřit, že jsme živoucími příklady transparentnosti našeho jáství-duše, neboli jak to rád nazývám – Sovereignního Integrálu. Jestliže naše víra obsahuje tyto tři věci, můžeme zažívat a chápat smysl synchronicity.

Synchronicita se ve fyzickém světě manifestuje mnoha způsoby.

Jedním z nich je to, když naše podvědomí vnímá naši budoucnost a tento vhled je poté předán naší imaginaci a my potom můžeme svou budoucnost změnit. Jinými slovy, je to naše budoucnost, která vytváří naše Nekonečné Jáství v tomto konkrétním časoprostoru. Důsledkem toho je, že naše budoucnost píše scénář našich přítomných dní.

Dobrá otázka je, jaká budoucnost? Ve všech dimenzích jich existuje tak nekonečně mnoho, že si je není možné ani představit. Kterou budoucnost našeho Jáství – našeho vnitřního Jáství – umožníme naší imaginaci vidět, rozjímat o ní, milovat ji, oceňovat ji, ztělesnit ji a žít ji? Kterou verzi budoucnosti?

Jako důsledek tohoto fenoménu nastává synchronicita. Nejznámějšími záblesky synchronicity jsou věci typu: „Zrovna jsem o tom uvažoval,“ nebo „Jaká náhoda, že toto či tamto se stalo právě teď.“

Je to jako sledování života na křižovatce, kde budoucnost a přítomnost se najednou mísí a my můžeme vidět jejich průnik – místo, kde spolu koexistují. Tyto průniky můžou přicházet z budoucího jáství, které může být vzdálené 10 minut, nebo třeba rok.

Nicméně z dlouhodobějšího hlediska je synchronicita velmi smysluplná a hodnotná zejména tehdy, když si dokážeme představit své budoucí jáství v tom nejpříznivějším světle. Když vidíme sama sebe jako celek jednoty a zároveň jako individuálního jedince. Jako nyní přítomného Sovereigna a budoucí Integrál. To je forma synchronicity, která je hledaná naším vyšším jástvím – tou částí nás, ve které se cítíme být soudržní, v souladu a naladění na inteligenci, která prochází veškerým životem.

Jestliže dokážeme zapnout spínač světla a posvítit na naše nejvnitřnější jáství – na tu naši část, která je naším celkem – tak ona začne interagovat s naším lidským jástvím. Začne k nám promlouvat. Začne nás nasávat do svého systému víry, který je tvořen nikoliv slovy, ale mnohem jemnější substancí, která je mnohem odolnější než jakákoliv hmota; spíše je nekonečným časoprostorem, kde jsou chápané věci nezměrné, dlouhotrvající a formující. Touto substancí je synchronicita – naše budoucí jáství jako realizovaná identita, kterou můžeme žít, zatímco jsme člověkem, používajícím lidskou mysl a srdce.

Tuto synchronicitu je důležité kultivovat a ono je to opravdu možné. Nejedná se však o manifestování budoucnosti v pojmech hmotného zabezpečení nebo zdraví. Je to o žití, podle našich nejlepších schopností, jako své budoucí jáství v našem přítomném, nekonečném okamžiku, ať už existujeme jako individualizované bytí v jakémkoliv časoprostoru. Když tak činíme, zjistíme, že naše víra se v budoucnosti dále vyvíjí směrem k univerzální inteligenci. Není to víra, že planeta Země bude uzdravena a my všichni budeme žít jako zářící andělé na této Zemi. Spíše je to vznikající vize toho, co je to vědomí: že je roztříštěné a přece sjednocené. Že je fraktální a přitom zároveň kreativní i divergentní. Že je tak moc dimenzionální, až si to nelze představit.

Naše budoucnost je obsažena v našem přítomném jáství a tato budoucnost je naší volbou. Máme volbu, kterému jáství umožníme psát scénář současného dne. Které budoucí jáství pozveme, aby s námi bylo v interakci? Dovolte mi to objasnit. Naše budoucí jáství není to, které je v tomto životě starší. Ono je bez věku a bez definice časoprostoru, který je spojený s naším lidským jástvím. Toto budoucí jáství můžeme pozvat do našeho současného života.

Jakmile je toto pozvání učiněno rozhodně, a naše srdce a mysl jsou k němu odhodlány, pak můžeme pozorovat, jak se v našich životech začnou objevovat synchronicity. Tehdy, když jsou naše smysly zasaženy slovy, hudbou, barvou, které aktivují naše vnímání, naši vůli, náš pocit, že jsme propojeni a sladěni s vyšším jástvím. Neexistuje žádný stroj, mantra, technika ani technologie, která by to mohla udělat. Toto může udělat jen dobrovolná volba jedince, protože klíčovým prvkem je akt pozvání.

Tento specifický druh pozvání, o kterém hovořím, může být učiněn pouze tehdy, pokud mezi tebou a vyšším jástvím nestojí v cestě ani jediný atom. Je to ta nejsoukromější věc na celém světě a přitom uvolňuje nejdalekosáhlejší projev lásky a laskavosti. To je případ, kdy má synchronicita největší význam. Když chápeme, jak způsobit, aby toto pozvání bylo naším budoucím jástvím vyslyšeno, procítěno a pochopeno.

A proč to děláme? Je to jako útěk? Jako vystřelení se do vyšší úrovně vědomí? Ne, to by tvořilo ty „atomy“ stojící v cestě mezi námi a budoucím jástvím. Jak již víme, mezi námi a naším budoucím jástvím nemůže být ani jediný atom, když toto pozvání děláme. Náš motiv musí být jednoduchý a musí se týkat jádra. Motivem musí být žití života jako vědomí jednoho, mnohých a všech v celém časoprostoru – podle našich nejlepších schopností. Nic víc, nic míň.

Všechno ostatní je vedlejší. Ale přitom tyto vedlejší věci jsou v našich životech důležité. Věci jako rodina a kariéra. Přestože jsou podružné, tak když je toto pozvání doručeno, všechny tyto podružné věci se vyjasní, abychom jim lépe rozuměli. A toto porozumění pak prospívá všem těmto vedlejším věcem našich životů.

Jak se dozvíme, že jsme připraveni udělat takové pozvání? Musíme po něm vřele toužit a uvědomovat si, že je to základní volba našeho života. Uvědomovat si, že toto naše odhodlání je jako nejjasnější hvězda našeho lokálního vesmíru. Uvědomovat si, že je naprosto nezávislé na všech vnějších ovlivněních.

Musí být jen tato naše vřelá touha, naše budoucí jáství a naše pozvání. To je vše, co je zapotřebí; a je-li zde ještě něco dalšího, tak to je na překážku.

To je esence smysluplné synchronicity. Je to její destilace. Je to shromáždění těchto třech věcí (touha, budoucí jáství a pozvání). To, jak tyto tři věci zapojíme, však rozhoduje o našem následném chování a jednání. To z důvodu, že můžeme aktivovat různá budoucí jáství, která jsou sice budoucími jástvími, ale nikoliv tím Budoucím Jástvím. Ale to je v pořádku. Aktivujeme scénáristu, který je pro nás snesitelný. Také to znamená, že jak se vyvíjíme, musíme toto pozvání opakovaně rozšiřovat – vždy se snažíce proniknout k Jáství, které je vším.

Všechny jevy, které nás ve fyzickém světě obklopují, jsou pouze jedním rozměrem ve světě nekonečných dimenzí. Synchronicita je způsob, jak se dozvíme, že naše konečné a nekonečné dimenze jsou v našem lokálním vesmíru propojené. Jak se dozvíme, že můžeme hrát roli v jejich sjednocování. V jejich propojování. A že tato role není hrána pouze na jevišti jediného života. Že je také naší budoucností, naší přítomností i naší minulostí. Že naše existence je tímto: sjednocením konečného a nekonečného.

To je skutečný fenomén, o který bychom se měli starat, jestliže se rozhodneme toto pozvání doručit. Všechna ostatní vlákna, která nás spojují s náboženstvím, filozofií, přežitím, metafyzikou, vědou, medicínou, biologií, společností, kulturou, rodinou – to všechno jsou sekundární, vnější vlivy.

I na nich však záleží. Jsou tapetou na stěnách našeho lokálního vesmíru. I tyto vnější vlivy zůstávají seskupené kolem našeho jádra, a v tomto jádru je naše budoucí jáství: vědomí Sovereignního Integrálu.

A toto jádro se postupně stává primárním. My jsme zde proto, abychom toto jádro v nás aktivovali skrze doručení našeho velmi lidského, osobního pozvání.