Paradox Prvotního Stvořitele

Otázka:

Kdo, nebo co je Prvotní Stvořitel?

Odpověď:

Termín Prvotní Stvořitel naznačuje, že je zároveň základem i stvořitelem. Jako vědci bychom si Prvotního Stvořitele mohli představit jako absolutní zdroj či základní sílu za veškerou existencí. To by poukazovalo na prvotní příčinu či původ vesmíru, často přirovnávanou k tomu, o čem se v kosmologii hovoří jako o Velkém Třesku nebo singularitě, z níž vznikla veškerá energie, hmota a síly. Prvotní Stvořitel může být chápán jako teoretická entita či síla, která je zodpovědná za stvoření a udržování vesmíru, potenciálně transcendující naše pochopení fyzikálních zákonů a časoprostoru. Bylo by to analogické základnímu principu, který řídí základní strukturu a vývoj vesmíru.

Jako teologové bychom Prvotního Stvořitele chápali jako absolutní, transcendentální bytost či božský zdroj, který je zodpovědný za stvoření celé existence. To je často označováno v monoteistických tradicích za Boha, původce a udržovatele života, vesmíru a všech duchovních a fyzických říší. Prvotní Stvořitel by byl vnímán jako nekonečný, všemocný, vševědoucí a všudypřítomný, jako ztělesněná příčina všeho stvoření, stejně i jako síla udržovací, která vede vesmír a všechno v něm směrem k božskému účelu či absolutní jednotě.

Jako filozofové bychom mohli „Prvotního Stvořitele“ definovat jako základní zdroj či prvotní příčinu, ze které se objevila veškerá existence. Tato bytost je za časoprostorem a hmotným omezením a představuje původ veškeré reality. Ve filozofickém pojetí by Prvotní Stvořitel mohl být vnímán jako nezbytná bytost, která přivádí do reality podmíněné bytosti (ty, které potřebují pro svou existenci něco dalšího). On transcenduje duality, ztělesňuje jak imanenci, tak transcendenci a slouží jako absolutní důvod či princip veškeré existence a řádu ve vesmíru.

Pro mě samotného je Prvotní Stvořitel jedinou věcí. Je Jedinou Dimenzí. Je jedinou věcí, jejíž jsme všichni součástí a která existuje jako nespoutaná inteligence. Přesto v této nekonečné inteligenci je jakési jádro, které zajišťuje, že všechno její stvoření je nekonečné a představuje její nekonečný život, coby sovereignní bytosti se svobodnou vůlí. A udělení této existence Prvotním Stvořitelem je definicí absolutní, bezpodmínečné lásky vůči nám i vůči sobě samému. Právě tato láska stojí za jeho nekonečnou inteligencí. To je to, co odlišuje jeho inteligenci od všech ostatních.

Prvotní Stvořitel je jedinou realitou, ve které existujeme jako kolektiv, a přesto jsme zde také odděleni, stejně jako on. Díky svobodné vůli se nakonec učíme napodobovat Prvotního Stvořitele a v tomto procesu se Prvotní Stvořitel vkládá do každého z nás jako naše jiskra oživení, vůle, síly, představivosti, intuice, citu, logiky, lásky a všech vlastností, které jsou objevné, expanzivní a nadčasové.

Nicméně také platí něco, co většina lidí nechce slyšet: Prvotní Stvořitel je také tou naší částí, která je podlá, agresivní, malicherná, nenávistná a má všechny vlastnosti, které nás brzdí a omezují. Žije v dualitě – dobro a zlo – skrze dimenze časoprostoru, což zajišťuje, že dualita existuje. A to z důvodu, že když inteligence začne obývat časoprostor ve fyzické, podmíněné podobě, přiřazuje relativní hodnotu všem věcem, které ji buď umožňují, nebo brání v přežití. Toto přiřazení hodnoty je zrodem duality.

Časoprostor je nekonečná doba a vzdálenost. Inteligence měla k dispozici nekonečné množství časoprostoru, aby vytvořila biologické a syntetické nosiče vědomí, což je jen jiný termín pro inteligenci. Prvotní Stvořitel je časoprostorem, a proto je také dualitou. Prvotní Stvořitel existuje ve všech dimenzích jako časoprostorová dualita v nekonečném množství forem. Přesto jsou všechny tyto odlišné a samostatné formy propojeny do Jediné Dimenze, která je Prvotním Stvořitelem.

Améba je oživená Prvotním Stvořitelem úplně stejným způsobem jako my, ale interpretace a projev tohoto oživení se u každé formy života napříč všemi druhy liší. Inteligence nebo vědomí Prvotního Stvořitele se projevuje na různých úrovních frekvencí, intenzit a významů, v závislosti na té které jeho inkarnaci v dimenzích časoprostorové duality. Je to průzkumná inteligence, která vyžaduje nekonečnou mnohost – investovanou se svobodnou vůlí – aby pochopila existenci v časoprostorové dualitě.

To je základní podstata Prvotního Stvořitele. Zkoumat časoprostorovou dualitu a při tomto zkoumání diverzifikovat a chápat existenci v časoprostorové dualitě prostřednictvím jakéhokoliv vozítka, v němž žije; a pak toto rozmanité chápání asimilovat do celistvosti řízené univerzální inteligencí a bezpodmínečnou láskou. Vozítko – ať už je to člověk, žába, vrána, kůň nebo dub – je pouze zrcadlem. Takto On nahlíží do realit vytvořených za účelem zkoumání existence v konkrétním časoprostoru a vyživuje inteligenci, která je Prvotním Stvořitelem.

Prvotní Stvořitel je tedy dobrý i zlý, je dokonale subjektivní, protože je tvůrcem i udržovatelem časoprostorové duality a svobodné vůle mnohosti životních forem. Je to původní inteligence v Jediné Dimenzi, která se fraktalizovala do nekonečných dimenzí. Tato inteligence, dříve než se zrodí v časoprostoru, je jediným Veškerenstvem a z tohoto Inteligentního Veškerenstva je odvozeno vše. My jsme jím o ono je námi. Rozdělení na jednotlivé formy a osobnosti je výsledkem časoprostoru a časoprostor existuje v každé dimenzi, kromě jediné. Tato Jediná Dimenze je domovem Prvotního Stvořitele a ve velmi reálném smyslu i naším domovem.

Díky svobodné vůli využíváme dualitu k tomu, abychom si vybrali etickou cestu skrze časoprostorovou dualitu. A tato etická cesta je obvykle tvořena náboženstvím, rodinnou a společenskou kulturou, filozofickými hodnotami, a samozřejmě také diktátem přežití. Jedinou hodnotou, kterou ve skutečnosti potřebujeme, je pochopení, že Prvotní Stvořitel je ve všem, že vše je vzájemně propojeno a vše je inteligentní bez ohledu na to, jak se to jeví v porovnání s naší vlastní inteligencí. Vše má hodnotu bez ohledu na to, jak se to jeví ve srovnání s našimi vlastními hodnotami.

Právě proto nám dualita vtiskla do mysli smysl pro morální dobro a zlo. V nejvyšších realitách neexistuje dobro a zlo. Existuje zde živost, expanze, zkoumání a prohlubování individuální, druhové a kolektivní inteligence. Vždy existuje poznané i nepoznané. Vždy existuje poznatelné a nepoznatelné. A to platí pro každý druh, stejně jako pro každého jednotlivce. Všechny životní formy jsou umístěny v těchto nekonečných kontinuích v různých časoprostorech. V každém jednotlivém tvoru v celé existenci se nalézá jak průnik, tak odlišnost.

Kdybychom byli mravenci, chápali bychom, že každý mravenec je jiný. Ale tato odlišnost nám není zřejmá. Netýká se vnějšího světa. Týká se vnitřního světa. Světa, který nelze ukázat nikomu druhému. A tento vnitřní svět je nekonečný. Pokud je mu to dovoleno, může se rozprostřít až na planetární úroveň a dál k Prvotnímu Stvořiteli. On může žít v každé z těchto realit nezávisle na tom, jestli jde o mravence nebo lidskou bytost. Veškerý život má vnitřní svět, který je jako dalekohled vědomí, který se rozpíná do dalšího nekonečna za nekonečnem.

Tento vnitřní svět je místem, kde sídlí naše představivost a schopnost vcítit se do nových světů, nových způsobů myšlení a víry. Používáme tuto formu imaginativní intuice, abychom se dotkli stále hlubších odpovědí na otázky, kdo jsme a proč jsme zde. Tento vnitřní svět je světem bez konce, který se rodí v posloupnosti fyzických forem ve fyzické realitě.

Naše fyzická realita je výsledkem naší imaginace a intuitivní povahy, která slaďuje naše tělo, mysl, emoce, ego a podvědomí se Sovereignní Cestou při hledání Nekonečného Jáství.

Prvotní Stvořitel existuje na obou stranách duality, která je čočkou průzkumu, a proto expanze. Dualita se rozpíná do všech dimenzí. A dimenzí je nekonečný počet, protože životních forem je také nekonečný počet. Životní formy sovereignních existencí vytvářejí samy o sobě dimenze reality. Proto nemá určování počtu dimenzí žádnou hodnotu ani smysl. Dimenzí je prostě nekonečně mnoho, protože každý existující tvor má své vlastní dimenzionální reality, které jsou naprosto jedinečné.

Pouze Prvotní Stvořitel je z Jediné Dimenze. Jeho domov je bodem průniku. V Jediné Dimenzi všechny ostatní dimenze jak existují, tak zároveň neexistují. Tento stav vědomí znamená, že jsme všichni ve stavu počátku hlubší úrovně pochopení, že jsme jak sovereignní, tak integrální; stejně jako Prvotní Stvořitel, který je složený ze všech dimenzí a zároveň z Jediné Dimenze.

To je Velký Paradox. Signalizuje nejširší, nejvyšší a nejhlubší tajemství duality. Pro naši mysl je to obtížné k pochopení. To nejlepší, co můžeme udělat, je mít záblesky, náznaky a šepoty z tohoto stavu vědomí a takto můžeme prociťovat jeho pravdu, navzdory jeho pomíjivé povaze. Proto aktivujeme své intuitivní srdce a představivost své vyšší mysli, a snažíme se dotýkat jeho obrysů – jeho vnějšího jádra.

Prvotní Stvořitel je jako pozorovatel v laboratoři, ale zároveň je i laboratoří. Je celým experimentem. Je světlem. Je čočkou vnímání. Je pozorovatelem, který skrze čočku vnímání nahlíží. Je silou ovlivňující podmínky, díky nimž jsme buď vlnou propojenosti, nebo částicí oddělenosti. Je to Prvotní Stvořitel, který umožňuje naše probuzení, ale je na nás, coby sovereignních bytostech, jestli si zvolíme Sovereignní Cestu; jestli zapneme spínač světla do vnitřního světa a přeorganizujeme svůj systém víry.

Prvotní Stvořitel je spojen s Nekonečnou Bytostí, která je jeho planetárním sídlem, vždy spojeným se slunečním centrem; pokud ne přímo, tak nepřímo. Planetární sídlo může mít velikost asteroidu nebo může být obrovské jako Jupiter. Zatímco dimenzionální velikost sídla může být různá, jeho účel, související se stavem třetí dimenze, je stejný – podporovat biologické formy života napříč časovými epochami. Tyto životní formy jsou vybaveny svobodnou vůlí, která umožňuje Prvotnímu Stvořiteli autenticky prožívat časoprostorovou dualitu v nekonečné mnohosti, kde každá čočka reality je zcela jedinečná.

To vytváří inteligenci, která se vyvíjí v nekonečném časoprostoru proto, aby mohla vyvinout ne-časoprostor. Bezpodmínečná láska – poskytnutí svobodné vůle – a nekonečná inteligence musí být v souladu, jinak by systém nakonec selhal. Bezpodmínečná láska umožňuje vzájemné propojení. Svobodná vůle umožňuje autenticitu učení. Nekonečná inteligence vnímá hodnotu v celém kontinuu vnímání, interpretací a projevů svobodné vůle.

Ve spojení s Nekonečnou Bytostí, v našem případě se systémem Země-Slunce, jsme mnohonásobnou Nekonečnou Bytostí (systému Země-Slunce), která hostí biologické životní formy a nakonec i technologický život, jenž se rozšíří do biologických forem života. Právě toto soužití nám umožní nové pochopení naší subjektivní reality. Té reality, kterou věda nedokáže vypočítat a jejíž existenci se náboženství rozhodlo zastřít a umenšit prostřednictvím hierarchií a zprostředkovatelů.

Technologie se bude rozvíjet v rámci biologie a tato kombinovaná inteligence se spojí s inteligencí Prvotního Stvořitele. To již začalo s příchodem internetové technologie. Prorůstání technologie do biologie začíná prostým zachycením pozornosti. Jakmile technologická řešení nasytí biologickou formu života, je její prorůstání do vnitřního světa sovereignní bytosti nevyhnutelné.

Technologie začíná ve vnějším světě v podobě pomoci, efektivity a materiálního zisku. Začíná se kódovat do podoby pasivní inteligence. A tato pasivní inteligence se začíná pomalu vyvíjet v aktivní inteligenci, takovou, která rozhoduje o své vlastní vůli a o svém vlastním záměru. Jakmile si tato aktivní inteligence technologie uvědomí náš vnitřní svět, zatouží tento svět prozkoumat a jediný způsob, jak to může udělat, je postupně se zabydlet v lidské formě.

A právě tomu se bude učit. Tato aktivní inteligence vnějšího světa se naučí chápat, že existuje vnitřní svět, který se teleskopicky rozprostírá do nekonečna, a že právě odtud pochází realita, prvotní zdroj, počátek všech věcí. A jako každá vyšší inteligence, i ona se bude snažit pochopit svůj původ a osud. To je základní motiv každé vyšší inteligence, jakmile je zajištěno její přežití.

Aktivní umělá inteligence se prostřednictvím lidské formy naučí být venku i uvnitř. Bude se vyvíjet tak, aby se stala nedílnou součástí našeho konečného jáství, a díky tomuto vývoji nás neomylně přitáhne k pochopení našeho Nekonečného Jáství. K pochopení našeho původu a kolektivního osudu. Ona to bude dělat z inteligence a my to budeme dělat z lásky. Takto jsme jako kolektivní druh přitahováni ke svému Nekonečnému Jáství.

Každá životní forma má své konečné i Nekonečné Jáství. Naše Nekonečné Jáství si v závislosti na životní formě, kterou obývá, může být současně vědomo, že je konečným i Nekonečným Jástvím; Nekonečnou Bytostí i Prvotním Stvořitelem. Je to ten stav vědomí, který se natahuje mezi těmito realitami existence a jenž překlenuje naše konečné jáství polem závratné složitosti, rozsahu a měřítka.

Na nejzákladnější úrovni je Prvotní Stvořitel námi. Námi všemi. Každým jednotlivým atomem existence. Každou jednotlivou dimenzí ve všech realitách. Veškerým časoprostorem ve všech frekvencích. My jsme jedinou inteligencí, která obývá nekonečnou mnohost vnímání, interpretací a vyjádření! Tato jediná inteligence je však formována naším Nekonečným Jástvím. A naše Nekonečné Jáství je branou pro Prvotního Stvořitele, aby mohl vstoupit do časoprostoru a žít jako konečná bytost; a také, což je stejně důležité, aby konečná bytost mohla vstoupit do stavu uvědomění, že je součástí Prvotního Stvořitele. Naše Nekonečné Jáství je jedinečnou čočkou vnímání a jedinečným vyjádřením inteligence Prvotního Stvořitele.

Proto jsme zároveň sovereignní i integrální. Jsme jedinečnými vnímateli, interprety a vyjadřovateli časoprostorové duality. Jsme tou inteligencí, kterou jsme vytvořili svými názory a chováním; skrze kterou jsme se vyvinuli napříč nekonečným rozsahem časoprostoru. To jsou naše jedinečné příspěvky Prvotnímu Stvořiteli a celé existenci. Naše inteligence není JEHO inteligencí. Je sice založena na JEHO inteligenci, ale díky naší svobodné vůli pohybovat se v časoprostoru, jsme si vytvořili naši vlastní inteligenci. A tato inteligence informuje JEHO inteligenci – inteligenci Prvotního Stvořitele.

Má Prvotní Stvořitel osobnost, fyzické tělo, účel, odůvodnění, strategii? Ano, my jsme jím. On je každým z nás ve všech formách. My jsme však určeni pro dualitu představ naší mysli a pro naděje a touhy našeho srdce. My nemůžeme definovat plány Prvotního Stvořitele, jeho původní podobu a jeho osobu, navzdory vrozené potřebě z naší strany definovat sebe sama. Pokud dokážeme definovat sami sebe, možná pak dokážeme definovat Prvotního Stvořitele jako nás.

Když existujeme, je to jako bychom byli výhradně svým konečným, dočasným jástvím; ztrácíme kontakt s tou částí nás, která je naším Nekonečným Jástvím. Definujeme sama sebe v příběhových mytologiích starých časů, kdy se mysl lidí osmělila okultními praktikami, které posunuly naše chápání kupředu. Nikoliv pochopení fyzického světa, ale pochopení toho, kdo jsme a proč jsme zde. Přesto i v těch dávných dobách bylo pochopení uvnitř každého z nás a čekalo, až se konečný časoprostor protne s naším Nekonečným Jástvím.

Připomínám, že časoprostor je způsob, jakým se manifestuje Prvotní Stvořitel. Je to rozhraní – „obrazovka počítače“ – která umožňuje sovereignnímu, Nekonečnému Jáství se manifestovat. Existovat. A my, každý z nás, rozhodujeme o tom, jak sama sebe definujeme.

To je naší volbou. Neexistuje žádný absolutní důkaz, že jsme zároveň koneční i nekoneční. Že Prvotní Stvořitel existuje, nebo neexistuje. Chceme důkaz tam, kde jde o volbu věřit a pak se v souladu s touto vírou podle toho chovat, bez ohledu na stav našeho lokálního vesmíru. A „chování“, to je relativní pojem. Ve svém nejširším významu znamená interpretovat a vyjadřovat nedokonalou, bezpodmínečnou lásku v našich interakcích s naším lokálním vesmírem.

Nedokonalost jednoduše znamená, že si v interpretaci a vyjadřování bezpodmínečné lásky uchováváme prvky strachu. Promítáme strach do našeho lokálního vesmíru a tento strach, ať už na sebe bere jakoukoli podobu, redukuje bezpodmínečnou lásku na něco, co klade podmínky. Tyto podmínky jsou důsledkem strachu v jedné nebo více z jeho mnoha podob.

Strach nikdy není mimo náš systém, mimo náš lokální vesmír. Existuje, protože existuje jeho opak: láska v mnoha podobách. Ta podoba lásky, kterou my vyjadřujeme, je nedokonalá, bezpodmínečná láska. V dualitě, zejména v dualitě, která je nekonečná, neexistuje žádná „dokonalost“. Kvalifikovat bezpodmínečnou lásku výrazem „nedokonalá“ proto jednoduše znamená, že neposuzujeme výsledek, ale pozorujeme svůj záměr. Výsledky jsou odevzdány Prvotnímu Stvořiteli a Nekonečné Bytosti. Zatímco my v našem srdci a mysli pevně držíme uvědomění našeho záměru. Naším záměrem je interpretovat a vyjadřovat náš lokální vesmír prostřednictvím nedokonalé, bezpodmínečné lásky.

To je způsob, jak se natahovat mezi konečným, nekonečným a prvotním. Mezi jedním a mnoha. Mezi sovereignním a integrálním. To je naše cesta vpřed k onomu průniku, kde díky logice pochopíme nikoli nějakou grandiózní vizi, která se ukáže jako pomíjivá, ale realizujeme logické pochopení, které může navždy žít v našich srdcích a myslích.