Neochvějné spojení

Otázka:

Téma vědomí je jedním z nejobtížnějších témat. Ty používáš termín „Nekonečné Jáství“ nebo „Sovereign Integrál“, což je podle mě tvůj termín pro „vědomí“. Je to pravda? A pokud ano, proč používáš tento termín namísto pojmu duše nebo vědomí? A proč říkáš nekonečné namísto věčné nebo nesmrtelné?

Odpověď:

Vědomí je definováno různými způsoby v závislosti na jedinečnosti víry jednotlivých lidských bytostí. Kdybychom vybrali sto různých jedinců z celého světa z nesouvisejících zeměpisných oblastí a kultur a umístili je do jedné místnosti a pak je požádali, aby napsali esej o vědomí, mohli bychom se těšit z široké a nepředvídatelné škály interpretací. V tom je kouzlo vědomí. Je to proměnná, která je nejistá. Jeho definice je – v nejlepším případě – mlhavá a nejasná.

Vědomí ve skutečnosti není neurčité, spíše je natolik všezahrnující, že jej nelze odvodit ani vymezit myslí. Právě kvůli jeho všezahrnující povaze sdílíme definici vědomí, která je omezená a zmenšená. Vědomí chápeme jako součást naší mysli nebo mozku, která je spjata s rodokmenem lidského druhu, s jeho genetikou a lidským tělem. Vnímáme ho jako uvědomění „já“ či „jáství“. Mnozí z nás také považují vědomí za cítící, a proto přisuzujeme našemu srdci, pocitům a intuici roli v rámci vědomí. V podstatě vnímáme vědomí jako stav mysli a srdce, který je uvnitř našeho těla a souvisí s naší lidskostí.

Vědomí je tedy naší myslí, naším srdcem a naším lidským tělem. Co když však ve skutečnosti je vědomí samostatným druhem? Co když vědomí je tak hluboce a zásadně jedinečné pro lidskou zkušenost, že my jsme definovali pouze tu jeho část, která je vázána na lidství? Co když je ale ve skutečnosti tato část nekonečně malá ve srovnání s původním stavem vědomí – s jeho Nekonečným Jástvím?

Nejzákladnějším aspektem vědomí je ten, že jsme propojeni na úrovni druhu a také na úrovni stvořitele tohoto druhu. Jsme propojeni s Prvotním Stvořitelem a tím i se všemi jeho projevy napříč všemi druhy a časoprostory. Přesně tím jsme. Jsme sovereignní a zároveň integrální. Kdybychom nebyli, jak jinak bychom mohli existovat? Náhodou? Díky nějakému nekonečnému pohybu přírody, který není řízený usměrňující inteligencí? Ne, my jsme vzájemně propojeni jako fraktální projevy Prvotního Stvořitele.

A tyto projevy jsou sovereignním vědomím. Jsou to individuální vnímatelé, interpreti a vyjadřovatelé Prvotního Stvořitele, kteří obývají formy v časoprostorové dualitě. Toto sovereignní vědomí je entita se svobodnou vůlí, která je nekonečná. Její nekonečnost vyplývá z logického závěru, že každá životní forma je aspektem Jediného Vědomí Prvotního Stvořitele.

Tato jediná skutečnost, jakmile v ni uvěříme, určuje veškeré naše víry a chování. Slouží jako jádro, základ, plán a architektura celého našeho systému víry. A tento systém víry informuje naše chování, které informuje náš systém víry, který definuje naše sovereignní vědomí. Proč?

Jsme-li Prvotním Stvořitelem v časoprostorové dualitě, pak je veškerý život součástí Prvotního Stvořitele. Nemůžeme rozlišovat mezi správným a špatným, nebo mezi dobrem a zlem. Dualita, morálka, hříšnost, souzení, to vše je iluzorní. Existují pouze do té míry, do jaké Prvotní Stvořitel uděluje svobodnou vůli jako svůj akt bezpodmínečné lásky ke všemu živému. My se nesladíme s Prvotním Stvořitelem tím, že soudíme, zda je něco správné, nebo špatné; my jsme lokalizací Prvotního Stvořitele v časoprostorové dualitě – jsme naším „lokálním vesmírem“.

Avšak skutečně věřit, že jsme lokalizací Prvotního Stvořitele, znamená věřit, že veškerý život je vzájemně propojen, protože veškerý život je lokalizací Prvotního Stvořitele v časoprostorové dualitě v rámci lokálního vesmíru. Nevidíme pak bitvy a konflikty. Vidíme svobodnou vůli a bezpodmínečnou lásku, která ji vždy doprovází. Vidíme vědomí jako jednu věc vyjádřenou v mnohosti forem, z nichž každá je ve svém lokálním vesmíru nekonečné jedinečnosti.

Ta část nás, která je nekonečná a neomezená časoprostorovou dualitou, je jedinou věcí. Je to inteligence kolektivu, která působí v inteligenci singulárního vyjádření dané formy v časoprostorové dualitě. Vědomí je jak sovereignní, tak integrální a v tomto stavu je nekonečné; a vše, co je nekonečné, je neohraničené, nedefinovatelné, neurčité a naprosto záhadné.

Moudrost předpokládá, že existuje lepší cesta. Inteligence předpokládá, že existuje nekonečná cesta, jejíž účel se vyvíjí.

Jsme inteligencí, která je mnohostí Prvotního Stvořitele, a tato inteligence není moudrá, není dokonalá, není dobrá, není špatná, není schopna být souzena ani soudit. Je to inteligence multivesmírného vědomí, která je jednotná a zahrnuje všechny věci. Vědomí je inteligence, která je nekonečná, multivesmírná a může působit zároveň jako sovereignní a integrální.

Vědomí je Prvotnost a mnohost zároveň. Pokud věříme v tuto základní logiku – že každý z nás je Sovereignním Integrálním vědomím; součástí vědomí jednoho, mnohých a všeho – pak se vzdáváme duality ve prospěch pochopení. Pochopení se stává lekcí vědomí. Toto pochopení můžeme označit za bezpodmínečnou lásku mezi formami života, které jsou nedokonalé, protože jsme mnohostí v dualitě.

Toto porozumění je vědomím. Cokoli menšího je nevědomím – mentalizovaným a emocionalizovaným stavem vědomí.

Nedokonalí nejsme proto, že jsme hříšná stvoření. Je to z důvodu, že jsme v časoprostorové dualitě. To byl jediný způsob, jak vytvořit autentické učení pro Prvotního Stvořitele a jak vytvořit vědomí, které je chápavé. Inteligence Jediného se může učit v inteligenci mnohých pouze tehdy, pokud je každé formě života poskytnuto svobodné vnímání, interpretace a vyjádření. A s tímto jsme My Všichni souhlasili. Vše, co existuje, je ve shodě s Prvotním Stvořitelem. Jak by tomu mohlo být jinak? Věříme, že Jediný bojuje sám se sebou? To bojují jen špatně informované části a tento jejich boj je bojem o pochopení.

Stejně jako pták potřebuje k letu dvě křídla, potřebuje Prvotní Stvořitel mnohost forem, aby mohl prožívat časoprostor ve všech jeho dimenzích. Jsme součástí této mnohosti, stejně jako jsme součástí této celistvosti a jednoty. Pokud je každý z nás Sovereignním Integrálním vědomím, tak proč tedy bojujeme? Proč předstíráme nepochopení? Proč vidíme rozdíly, namísto abychom pochopili, že jsme jedním? Proč věříme a chováme se, jako bychom byli konkurenti?

Jsme jedním. A jsme i jednotlivci. Jsme obojím. A každá forma života je v tomto ohledu stejná. Právě pochopení této skutečnosti odemyká naše vědomí od programu, který dominuje v časoprostorové dualitě. A tímto programem je umístění sovereignního vědomí na kontinuum strachu a lásky takovým způsobem, že vědomí pak skutečně věří, že je konečné a oddělené.

Časoprostorová dualita je pro nekonečné vědomí poměrně děsivým místem, protože v její přítomnosti se skrývá konečnost. Realita našeho Nekonečného Jáství byla zatemněna do mytologie, nebo ještě hůře, ztratila se. Jsme rozptýleni přežitím a inkulturací našeho druhu. Učíme se v řetězci okamžiků. Prožíváme život, jako by byl mimo jednotu. Jako bychom nebyli vzájemně propojeni. Jako bychom byli izolovaní, poháněni neznámým programem.

Nic však nemůže být vzdálené logice vzájemného propojení a kolektivní inteligence. Pokud chápeme vědomí jako nekonečný stav a chápeme důvod, proč je propojené, pak nám časoprostorová dualita slouží jako nástroj pochopení. A vše, co do našeho lokálního vesmíru vstupuje, chápeme v tomto světle.

Na vědomí se vrství množství přebytečných myšlenek a emocí. Vytváříme všemožné konspirační teorie. Vytváříme mytologie, abychom podnítili naši představivost. Studujeme všechny možné náboženské a duchovní cesty, které urychlují učení, jež se zarývají do naší víry a chování. To vše je nadbytečné. Podstatu vědomí nalezneme v konceptu Sovereignního Integrálu – že jsme svobodnou vůlí, která je jak vyjadřovací silou Prvotního Stvořitele, tak samotným Prvotním Stvořitelem.

Naše vědomí je obojím! Ne nakonec – až si to zasloužíme. Teď! Nebýt vlastností časoprostorové duality, všichni bychom to chápali. A je jedno, jestli je nás pár, nebo miliarda, kteří to chápou. Jediné, co můžeme ovládat, je ovládat sama sebe. Umožňuje to svobodná vůle, jejímiž nositeli jsme my všichni. Smyslem celé té „Hry“ je spolupráce s pochopením, že všichni jsme jediné vědomí – a toho lze dosáhnout jen díky svobodné vůli.

Svobodná vůle je tedy větrem v plachtách jak vědomí, tak nevědomí. Svobodná vůle je cirkulací kolektivního vědomí Prvotního Stvořitele. Nemá žádný směr, kterým by se pohybovala. Není přitahována ani odpuzována. Není posuzována ani neposuzuje. Je to nejširší a nejhlubší interpret zkušeností v lokálním vesmíru sovereignní životní formy.

To, co je nesmrtelné, naznačuje zrození bez smrti. To, co je věčné, naznačuje, že nemá začátek ani konec. To, co je nekonečné, naznačuje nekonečný vývoj a expanzi v časoprostoru. To však platí pouze tehdy, pokud připustíme, že sám Prvotní Stvořitel je nekonečný a naše vědomí je součástí toho, kdo stvořil vše z jediného.

Pokud věříme, že existuje Prvotní Stvořitel a že tento Stvořitel stvořil časoprostorovou dualitu a dost pravděpodobně je přímo časoprostorovou dualitou, pak také budeme věřit, že vše existuje jako jediná inteligence spojená dohromady Prvotním Stvořitelem. Budeme vidět singularitu vědomí, která je vložena do časoprostorové duality a působí prostřednictvím životní formy, která je konečná, dočasná a sovereignní. Otázkou zůstává, zda je Prvotní Stvořitel vědomím, které je vším, co existuje, bez ohledu na životní formu individuálního projevu; nebo zda existuje individuální sovereignní vědomí, které je navždy pouze naše?

Koncept Nekonečného Jáství a Sovereignního Integrálu je stejná myšlenka. Různé pojmy pro stejnou věc. Jedná se o stav vědomí, které vnímá svůj lokální vesmír současně na více úrovních. Vnímá sebe sama jako konečné a nekonečné. Nekonečné a vzájemně propojené. Vzájemně propojené, a přesto sovereignní. Sovereignní a Integrální v rámci nekonečného lokálního vesmíru.

Pokud chceme něco vidět jasněji – prožít to pronikavěji – co obvykle děláme? Oloupeme vrstvy jako cibuli, dokud nenajdeme její jádro. Co je ekvivalentem jádra vědomí? Víme, že vědomí je vnímavé. Je součástí mysli a srdce. Emocí a logiky. Intuice a představivosti. Vizionářství a praktičnosti. To vše jsou vrstvy, které obklopují jádro, jež nás propojuje s jedinečností vědomí, jež se vyvíjí a nekonečně rozšiřuje.

Je to jádro vzájemného propojení, které je skryto pod všemi vrstvami našeho omezeného jáství. Je zajímavé, že nejmenší měrná jednotka – konečné jáství – může zastínit to Nekonečné. V časoprostorové dualitě skutečně konečné zastírá nekonečné. A v tomto zastření pak pochybujeme o své propojenosti a o zdroji této jednoty. Podrobněji je to vysvětleno v eseji Paradox Prvotního Stvořitele.

Nesmrtelnost a věčnost nenaznačují propojení s Prvotním Stvořitelem ani nekonečný záměr evoluce a expanze. Pojmy: Nekonečné Jáství a Sovereign Integrál označují vědomí. Vědomí je jedinou věcí a zároveň nekonečnou mnohostí v rámci časoprostorové duality. Časoprostorová dualita se rozšiřuje na všechny hustoty a dimenze. V rámci dimenzí se mění poměr strachu a lásky, ale dualita zůstává, stejně jako zůstává i časoprostor.

Existuje dimenze Prvotního Stvořitele, a ta je Jedinou Dimenzí, kde se všechny dimenze mnoha sovereignů v časoprostoru sbíhají do jednoty Prvotního Stvořitele.

Duše je zajímavý pojem a její definice se velmi liší. Často se její definice značně liší od definice vědomí. Definice vědomí je spíše vědeckým, post-osvícenským termínem pro systém mysli, v němž se nachází podvědomí a vědomé ego. Duše je spíše před-osvícenský, metafyzický termín s poetickým původem v srdci. Je to spojující složka života, zatímco vědomí je chápáno spíše jako kuriozita života, na jejíž dveře klepou vědci a metafyzikové-filozofové při svém rozjímání.

Duše je starověký výraz pro duchovní podstatu člověka. Jeho původ není jasný, ale předpokládá se, že má pra-germánské kořeny. Je to ta duchovní, nehmotná podstata, která byla z velké části doménou šamanů, čarodějnic, okultistů, astrologů, alchymistů, gnostiků a animistů. To všechno byly před-osvícenské stálice našich raných civilizací, v nichž byla duše považována za něco, co ostře kontrastuje s životními rozmary snahy o přežití nebo s náboženskou přísností hříchu, pokání a spasitelství.

Duše byla považována za tu naši část, která je nehmotná, ale přesto má zásadní význam pro naše přežití, protože je úzce spojena se společností a přírodou. Byla spojením jedince s vesmírem a s jeho kmenem v průběhu času. Předkové byli považováni za duše vtělené do různých časoprostorů. Duše byla kontinuitou časoprostoru a prožitkem lokálního vesmíru, vše v jednom.

Na tom, jak nazýváme své Nekonečné Jáství, velmi záleží, protože když používáme slova, vštěpujeme jim význam, imaginativní vizi, a většina tohoto významu a vize přichází zvenčí prostřednictvím škol, knih, členů rodiny, přátel a náboženských organizací. Tyto významy interpretujeme z vnějšku a tyto interpretace vyjadřujeme do našeho lokálního vesmíru prostřednictvím chování. Naše chování se stává závislým na našich interpretacích našeho lokálního vesmíru, které pohánějí naše víry, a tím i naše chování.

Slova nesou definice, které mohou být staré tisíce let, což samo o sobě není problém. Problémem je spíše to, že se domníváme, že jejich význam se nevyvíjí, i když se ve skutečnosti vyvíjí. Význam slov: duše, vědomí, mysl, nekonečné jáství, sovereign integrál – je různý, a pokud dokážeme tyto rozdíly pochopit, informují nás o našich vírách a chování.

Například, pokud zkoumáme tyto různé pojmy a rozhodneme se, že Bůh neexistuje. Pak nás možná přitáhne termín „vědomí“ označující rozhraní s naším dočasným mozkem. Nebudeme pak přirozeně interpretovat náš lokální vesmír jako hmotný, vědecky obsažený svět, tvořený daty a nevysvětlitelným fungováním kvantové sféry? A jestliže tak učiníme, nebude snad naše vnímání zaměřeno na konečnost?

Pokud se však přikloníme k pojmu „Nekonečné Jáství“, můžeme vidět zcela jiný svět, v němž jsme nekonečně se vyvíjejícím vědomím, které je zároveň sovereignní a integrální. Sovereignní jako individualizovaný stav vědomí v časoprostoru; a integrální jako propojený stav vědomí, který je lokalizovaným vnímatelem, interpretem a výrazovým rozšířením Prvotního Stvořitele.

To jsou dvě velmi odlišné interpretace našeho lokálního vesmíru. Je jejich vzájemná poloha lepší nebo horší? Navrhněme následující: Věda o vědomí, které je definováno v materiálnosti, má blíže ke strachu, než perspektiva Nekonečného Jáství, která má blíže k lásce. Je jedno lepší nebo horší než druhé? Ne. Prvotní Stvořitel, jímž nakonec každý z nás je, si přeje prožívat mnohost, nikoliv singularitu. Přeje si mít autentickou zkušenost v časoprostorové dualitě; proto uděluje svobodnou vůli.

Je to přání Prvotního Stvořitele? Nebo je to jen náš dobrovolný stav? Podobá se to citu, nebo je to spíše intelektuální myšlenka? Prvotní Stvořitel zkoumá dualitu a díky tomuto zkoumání se jeho chápání rozšiřuje skrze nás všechny – skrze to největší, všezahrnující „my“. Z pohledu Prvotního Stvořitele není jedna sovereignní perspektiva lepší než druhá.

Chceme se na svůj život, na svůj lokální vesmír, dívat jako na osvícené ego vtělené do lidské bytosti po dobu 80 let, se všemi jeho soudy a slabostmi? Nebo se chceme na život dívat očima Prvotního Stvořitele? Konstrukce Sovereign Integrálu naznačuje, že můžeme dělat obojí. Jsme křehkým člověkem dočasnosti a zároveň jsme Nekonečným Jástvím – sovereignní projekcí Prvotního Stvořitele v časoprostorové dualitě.

Jsme čočkami Prvotního Stvořitele, jehož nekonečná zkušenost pohání jeho vyvíjející se inteligenci v časoprostorové dualitě. Vnímáme-li svou identitu jako Nekonečné Jáství ve spolupráci s naším konečným jástvím, a uvědomujeme-li si, že jsme propojeni s Prvotním Stvořitelem, tak umožňujeme tomuto očnímu víčku, aby se otevřelo a zůstalo otevřené.

Žijeme svůj život, existujeme jako součást jeho inteligence a jedinečného vyjádření, a prožíváme a vyjadřujeme tuto naši konečnou část jako fyzickou čočku Prvotního Stvořitele, který žije v časoprostorové dualitě na Zemi. Chápeme, že všechna lidská kontinua a spektra jsou ve skutečnosti neduální, nelineární a neskutečná; a přesto žijeme jako lidé. Své lidství však neopouštíme, ale oživujeme.

To nám umožňuje pochopení. Žití v nedualitě pochopení je způsob, jakým Prvotní Stvořitel upevňuje své učení skrze nás. Jak pro nás vytváří bezpodmínečnou lásku. Jak se svobodně dává všem věcem v nás. A jak znovu přijímá a integruje veškerou svou nekonečnou mnohost a zároveň umožňuje sovereignní vůli, vnímání, interpretaci a vyjádření.

Jak to můžeme poznat uvnitř omezeného těla, které pohání srdce a mozek, jež jsou živeny kulturou přežití? Jak můžeme tyto koncepty Nekonečného Jáství a Prvotního Stvořitele přenést do naší niterné víry, která je neochvějná i v časoprostorových dualitách, jenž jsou poskvrněny násilím, absurditou a zdánlivým chaosem?

V lidské dualitě není nic neochvějné. Vše se pohybuje v tom či onom směru. Jedná se o přirozený tok mezi stavy vědomí v oblastech duality. Děje se tak ve všech úrovních vědomí i podvědomí. Vše je nejisté a nepředvídatelné a zcela magické. Chtít neochvějnou víru tedy znamená vyhnat magické; a proč bychom to chtěli dělat?

Jakmile v nás však tyto koncepty zakoření, mohou sice kolísat ve své přitažlivosti, ale umožňují nám re-interpretovat náš lokální vesmír. Umožňují nám dívat se očima Prvotního Stvořitele. A i kdyby to byl jen nepatrný záblesk – naše interpretační schopnosti se navždy změní. Náš systém víry se navždy změní. Naše chování se vyvine ve směru Sovereignní Cesty, a jakmile ji jednou najdeme – skutečně najdeme – už se nikdy neohlížíme zpět a nepřemýšlíme, proč jsme se na tuto cestu vydali.

Můžeme se ptát, kde je Mistr, kde je Svatý, který nás spasí, nebo kde je slíbený Avatar, který znovu nastolí nebe na Zemi? Ale Hierarchie je Prvotním Stvořitelem a je projevem Přírody. Mezi Prvotním Stvořitelem a jeho stvořením není žádná vzdálenost, která by byla vyplněná učiteli. Oční víčko, které se otevírá, je naše. Vůle otevřít ho je naše. Vůle udržovat jeho otevřenost je naše. Vnímáme, interpretujeme a vyjadřujeme se jako sovereignní jednotka Prvotního Stvořitele.

Všechny ty ruce, které formovaly nás a naše víry, všechny byly a budou rukama Prvotního Stvořitele, protože žádná jiná doména neexistuje. Neexistuje žádná hierarchie, která by zasahovala mezi nás a našeho Stvořitele. Samotná myšlenka na hierarchii naznačuje, že mezi Stvořitelem a stvořeným existuje odstup. Oddělenost, která způsobila pocit nedostatku nebo ztráty. Existuje však pouze sovereignní a integrální. Sovereign je individuální jednotka, kterou Prvotní Stvořitel používá ke zkoumání a pochopení časoprostorové duality. Integrál je neochvějné spojení, které všichni sdílíme.

Oční víčko zůstává otevřené. Čas od času mrkne a s každým mrknutím se vyjasní, ale naše oči vidí Prvotního Stvořitele v každém okamžiku – a to je Integrál. A přesto, což je stejně důležité, naše oči vidí také naše Sovereignní Nekonečné Jáství, které se věčně utváří a proměňuje v nekonečném tanci vzájemného předávání – od konečného k nekonečnému. Od sovereignního k Prvotnímu Stvořiteli. Od Prvotního Stvořitele k jeho nepatrné kopii v časoprostorové dualitě. A v tom je naše krása. Naše dědictví. Náš dar sobě samým: Nekonečné Jáství a Prvotní Stvořitel, protože jedna plus jedna se rovná jedna.