Moc víry

Otázka:

Existuje tolik diskuzí ohledně našeho vyššího účelu a našeho osudu, že už mě to upřímně řečeno unavuje. Můžeš poskytnout nějaký nový pohled do tohoto kolotoče diskuzí a debat?

Odpověď:

Koncept volby a svobodné vůle je součástí duality. Jeho protipól je tvořen obavami o přežití, které jsou uloženy v našich reptiliánských mozcích – v obavách, jako je zneschopnění, izolace, odloučení a bezúčelnost. Tyto hluboké strachy na nás neustále číhají a – což je paradoxní – přestože jsou v naší kultuře dobře osvětleny, zůstávají skryty v oděvu, který se třpytí a upozorňuje na sebe buď popularitou, nebo intelektuálstvím (málokdy je to obojí zároveň).

Proto jsou svobodná vůle a tísnivý fatalismus spojeny dohromady, zatímco ve skutečnosti existuje stav syntézy, kdy se tyto protiklady překrývají a my existujeme současně jak v sovereignní svobodě, tak v integrálním osudu. Individuálně máme svobodu vybrat si ve svém lokálním vesmíru svou vlastní stezku; a zároveň chápeme, byť nevědomě, že naše cesta, jak ji definujeme, je vetknuta do většího osudu, nad nímž nemáme kontrolu.

Tento větší osud není napsán. Je zažíván. Pak je tato zkušenost proměněna v učení. Toto učení je dále proměněno v navigační systém, a my, jako kolektiv, jako univerzální inteligence, definujeme naši další stezku. Žádný Sovereign o ní nerozhoduje. Je to Integrální, kdo tvaruje náš osud. Sovereign tvaruje denní život v lokálním vesmíru. Je to partnerství v časoprostoru.

Pro Jediného a Vše neexistuje žádný osud, protože Jediný a Vše je jedinou bytostí, která existuje mimo časoprostor a dimenzionální existenci. Všechna dimenzionální existence je uvnitř časoprostoru. Dokonce i ta raritní vyjádření časoprostoru, která nejsou duální, existují uvnitř časoprostoru. Dokonce i tyto dimenze mají jistou formu časoprostoru, jen se jedná o jinou frekvenci, danou jejich vibračním prostředím. Všichni tvorové jsou z časoprostoru, a přitom věčně spojeni s Jediným a Vším, kde časoprostor neexistuje.

Pochopení tohoto partnerství mezi Jediným a Vším a jedním, který je námi jako náš Sovereign, je velmi širokou definicí našeho osudu coby Sovereignů. Ale i ta nejširší definice, kterou si dokážeme představit, nebude pro definování osudu dostatečná, protože slova nemůžou být použita pro definici nekonečného. Obrazy nebo třeba i hudba se tomu můžou přiblížit, ale nakonec i ty jsou nedostatečné. A právě proto naději nabízí nejjednodušší předpoklad: Jako lidská bytost vyjadřujeme svým chováním, že jsme především duší, a jako takoví jsme součástí univerzální inteligence, která propojuje veškerou existenci. A s tím se jako lidská bytost slaďujeme. Činíme tak způsobem svého života.

Jestliže se slaďujeme s něčím jiným, přidáváme do našeho osudu malé kousky tření. Toto tření umožňuje učení. Není to něco, čemu bychom se měli vyhnout; je to něco, po čem toužíme. Ne proto, že bychom byli slabí tvorové, podléhající své nejnižší přirozenosti, ale protože se chceme učit z konfliktů a z duality, z úzkosti a utrpení. Kolektivně vytváříme snovou krajinu, ze které se učíme a tyto lekce používáme jako čočku Jediného a Všeho k navigaci a zároveň k tvorbě našeho kolektivního osudu coby planetárního druhu.

Existuje osobní osud, který se vztahuje na jediného Sovereigna? Ano, tímto osudem je uvědomit si, že jsem Sovereign a zároveň si uvědomit, že jsme Integrální. A jakmile je toto součástí našeho sebeuvědomění, Sovereign a Integrál se můžou stát partnery. A jakmile se stanou partnery, tak jsme jako členové našeho druhu v souladu s Jediným a Vším a osud Jediného a Všeho se stane i naším osudem. Existuje tedy Sovereignní Osud, který se vlévá do Integrálního Osudu, který se vlévá do Jediného a Všeho.

Tyto koncepty se obtížně vyjadřují. A možná je ještě těžší pochopit jejich neurčité definice a jemnou subjektivitu. S tím budu souhlasit. Ale věřit menší vizi se skutečně rovná strachu z našeho pravého jáství. To by bylo jako podívat se na tu vizi a říct si: „Já prostě nemůžu být tak široký, hluboký a vysoký. Já prostě nemůžu být součástí Jediného a Všeho. Já prostě nemůžu být propojený se vším, co existuje. Já prostě nemůžu být rozbočovačem v síti Sovereignů, která tvoří neroztříštěnou inteligenci nepředstavitelného vhledu a krásy.“

V tom případě bychom se báli toho, co předpokládáme, že nemůžeme dosáhnout. Báli bychom se, že to, co existuje v našem lokálním vesmíru, neodpovídá těmto tvrzením o tom, kým jsme a proč jsme zde. Ale jestli víry tvoří naši realitu, jestli tvoří to, co je v našem lokálním vesmíru skutečné, pak je tato realita nejdříve vnitřní, než je ověřena navenek. Je to nejprve vnitřní realita, kterou tvoříme, protože té věříme bezpodmínečně.

Naše víra nevyžaduje žádné ověření, důkazy, dokonce ani přesvědčení; vyžaduje naši imaginaci, pevné odhodlání a bezpodmínečnou víru. Kam tuto bezpodmínečnou víru umístíme, to je naše volba. Jestliže potřebujeme, aby naše víry byly ověřeny důkazy a daty, pak nastane ověřování technologiemi. Před více než 200 000 lety však zde byly lidské bytosti, které rozuměly těmto vírám: kým jsme a proč jsme zde. A tehdy nebyla žádná věda ani technologie, jak ji známe dnes.

Existovalo jen přežití vprostřed výzev Přírody. Taková byla podoba lokálního vesmíru pro lidstvo na zemi před objevem vědy a technologií, a přitom většina lidstva chápala, že jsou vtělené duše propojené s univerzální inteligencí. Používali slova? Ne, nesli své víry v sobě. Tyto víry byly prostě instinktivní, samozřejmé a před-přirozené.

Nicméně v dnešním světě, kdy věda a technologie zasahují do všech oblastí našich životů, zažíváme rozptýlení a ovlivnění, které nás mate. To způsobilo, že tyto před-přirozené víry sklouzly pod úroveň signálu až do oblasti šumu.

Neříkejme si: „Uvěřím této vizi, až ji uvidím ve svém lokálním vesmíru.“ Namísto toho si říkejme: „Uvěřím té vizi nyní, protože rezonuje s mým nejhlubším poznáním. Jestli časem uvidím, že se některé aspekty této víry objevují v mém lokálním vesmíru, tak je uvítám, ale má víra je bezpodmínečná. Jestli se časem objeví důkazy a podpoří tuto mou víru, tak je ocením. Právě teď je však pro mě důležité, že žiju jako duše, která je propojená s kolektivní, univerzální inteligencí, protože věřím, že to je to, čím opravdu jsem.“

Udržujeme to jednoduché, aby výsledkem víry byla bezpodmínečná láska a laskavost. Nikoliv schopnost chrlit definice vesmíru nebo naší historie a původu našeho druhu. To vše je hluboce subjektivní a představuje to jen zlomek ze všeho, co existuje. Tento zlomek ale může stačit na to, aby zastínil slunce, jestliže se nalézá ve vzdálenosti hvězdy. I nepatrné zlomkové množství celku může zastínit vizi celku, když je tato vize dostatečně vzdálená.

Pokud dokážeme mít tuto víru, můžeme navigovat životem s větší elegancí a větší oddaností tomu, čím jsme. Děláme to bez jediného spojujícího vlákna s nějakou organizací. Síť Sovereignů není žádnou organizací. Není hierarchií. Nemá žádný program. Nefunguje za nějakým účelem. Nemá značku. Není tvořena sub-organizacemi.

To je poslední závoj, který se zvedá. Že nejsme spojeni žádnými náboženskými či filozofickými perspektivami nebo nějakým druhovým vůdcem. Spíše jsme propojeni skrze něco, co přesahuje ty struktury společnosti, které jsou určeny k tomu, aby nás rozdělovaly do organizovaných skupin. My jsme však vzájemně propojeni skrze inteligenci Jediného a Všeho, kde není žádná skupina, vůdce, značka ani program. To vše existuje za účelem učení se a následného zformování vše-obsažnějšího pochopení života.

Jsme tu my a je tu Jediný a Vše. Všechno v našem lokálním vesmíru existuje v tomto rámci. A všechno co existuje, je nekonečné a věčné. V tomto rámci je obsaženo veškeré poznání. Všechny možné činy jsou v tomto rámci také obsaženy. Naše víra, nebo její nedostatek, v tuto superstrukturu a naši roli v ní, je pro realitu, která se odehrává v našem lokálním vesmíru, základní.

Jestliže nejsme s touto vizí v souladu, tak naše lidské jáství není připraveno pozvat nekonečné jáství do našeho lidského světa. A tento nedostatek útěchy způsobí naše rozhodnutí odvrátit pohled od tohoto rámce a jít dál. Dál hledat, nebo zůstat tam, kde jsme. To je moudrost. To je přiměřenost. To je naladění. Částečně to je také důvod, proč právě teď čteš nebo posloucháš tato slova – abys informoval svůj smysl pro naladění na naši ústřední víru. Na tu, která nás nikdy neopustila. Na tu, která prostě jen někde v lidské kultuře a kolektivních vírách zapadla.

Každý z nás se rozhoduje, jestli se chceme probudit k našemu osobnímu osudu. Osud se obvykle definuje jako něco, co v životě děláme dobře. Například osudem Thomase Edisona bylo vynalézt žárovku. Ale to není osudem Sovereigna. To je osud lidské bytosti v rozsahu jediného života. My nejsme pouze jedním životem. Ani nejsme mozaikou mnoha životů. My jsme nekonečnými bytostmi, které jsou propojené s Jediným a Vším.

Připusťme, že se možná mýlíme. Připusťme, že naše víra v toto vše je chybná. Co jsme tím ztratili? Rozhodli jsme se věřit v nejvyšší koncept toho, kým jsme a proč jsme zde. Může nám někdo říci vyšší vizi? Je singularita tou vyšší vizí? Je nebe a peklo tou vyšší vizí? Je věčná jednota a nirvána tou vyšší vizí? Je konečnost smrti tou vyšší vizí? Je víra v neviditelného Boha tou vyšší vizí?

Nejde o to, jestli máme nebo nemáme pravdu, protože pro to nyní neexistuje žádný důkaz. A my s určitostí nemůžeme říci, kdy se ten důkaz objeví pro nás jako pro jednotlivce, nebo pro kolektiv našeho druhu. Proto je zapotřebí vize, víry, hledání cesty, a pochopení osudu. My si volíme svou vizi a víru, a ony potom dále vybírají naši cestu. Jakou cestu si tedy přejeme?