MOCI

(Movement of Consciousness and Interconnectedness)

Hnutí za vědomí a vzájemnou propojenost

Osobní osud

Napsal James Mahu
Přeložil Ondřej Průzračný

Otázka:

Jedna věc mě trápí, možná víc než ostatní – a ne, netýká se to financí, ani vztahů, ani Boha. Je to opravdu základní věc, která kdykoliv ji vyslovím, tak zní banálně. Proč jsem zde? A proč mi to nikdo nedokáže říct, ba co víc, proč to prostě sám nevím? Tato naprostá absence poznání je stále přítomná, nehledě na všechny osvícené odpovědi plné frází.

A neříkej mi to ve všeobecném smyslu, jako proč je tady lidstvo. Já to chci vědět pro sebe. Proč já jsem zde?

Odpověď:

To je skvělá otázka. Možná ji budeš muset položit svému budoucímu jáství, protože to hraje obrovskou roli v této záležitosti zvané osobní osud. Existuje osud lidstva a také existuje osobní osud. Dokonce existuje i skupinový osud, např. rodiny, nějaké sociální skupiny nebo sdílené víry. Koncept osudu předpokládá nějakou budoucnost, která je předurčena nějakou vnější silou, ať jde o Boha či nějakého poloboha. Ale určitě tou silou nejsme my, že?

Nebo snad to jsme my sami, kdo si píše svůj osobní osud? My, kdo ovlivňujeme osud naší rodiny, našich sociálních skupin, nebo dokonce i nekonečný časoprostor víry? Máme alespoň malý, maličký vliv na náš druh jako celek? A co definitivní Jediný, který je Vším, čili Jediný a Všechno? Jestli Jediný a Vše skutečně existuje, pak je on sám odpovědí. Naším osudem je být čočkou pro Jediného a Vše ve všech dimenzích časoprostoru.

To, jak to na osobní úrovni děláme, je definováno naším budoucím jástvím; tou částí nás, která žije mimo časoprostor. Nazývám to Budoucím Jástvím jen z toho důvodu, protože jím je. Ale také je to naším minulým jástvím a přítomným jástvím. Je to fraktál Jediného a Všeho žijící v nekonečné dualitě časoprostoru, kde tento fraktál je vždy námi. Osud všech je všeobecně stejný: Pochopit tuto jednoduchou a přitom hlubokou víru. Že jsme čočkami Jediného a Všeho v časoprostoru, a že zkrátka naším osudem je právě toto.

Všechno další za tímto osudem je naše volba, naše svobodná vůle, která je řízená našimi systémy víry a poznáním reality našeho lokálního vesmíru. Takže osud je velmi široký a jeho rozsah je nekonečně větší než jeden život. A naše osobní volba je nesmírně konkrétní a její rozsah je definován milisekundami a minutami.

Ty se ptáš, proč jsi zde? Konkrétně ty. A já ti to nemůžu říct, stejně jako nikdo jiný ti to nemůže říct. Můžou ti říct, že jsi zde kvůli tomu, aby ses podělil o své talenty a nadání, které jsi dostal od boha. Ale to se týká jednoho života. Bylo by to jako říkat, že zrnko písku v sobě obsahuje pobřeží oceánu. Ty nejsi zrnkem písku, ty jsi pobřežím, které obsahuje oceán.

Důvod, proč jsme zde, je ten, abychom pozvali naše Budoucí Jáství do našeho lidského těla, srdce a mysli, aby žilo v našem lokálním vesmíru. Aby zažívalo tento život v tomto časoprostoru a aby vyjadřovalo samo sebe skrze nás. Z tohoto vyplývá všechno ostatní.

Pokud si představíme své budoucí jáství dva roky před námi, či pět, nebo 20 let před námi, nebudeme našemu osobnímu osudu vůbec rozumět. Dokonce i kdyby toto naše budoucí jáství mělo mnohem větší pochopení a schopnosti než to současné, i ty by vybledly v porovnání s entitou, kterou skutečně jsme, a která je nekonečná. Osobní osud je napsán odlišně pro každou existující entitu, a přitom je to vše v harmonii, protože to je Jediným a Vším. Rozsah osudu to vše obsáhne. Nic není vynecháno. Všechno je obsaženo.

Takže naším osudem – na osobní úrovni, v rozsahu časoprostoru – je být individualizovanou čočkou Jediného a Všeho. A tato čočka má svobodnou vůli, aby mohla vytvářet autentické učení pro Jediného a Vše. Jak to děláme, jaké volby provádíme, jaké množství našeho nekonečného jáství smícháme s naším konečným jástvím, všechny tyto proměnné směřují náš osud do chování, které potom kaskádovitě sestupuje skrze naši imaginaci, myšlenky, pocity a činy.

Náš osobní osud se promítá do chování. A toto chování vyzařuje náš osud podobně jako ladička vydávající vibrace poté, co se do ní udeřilo gumovou paličkou. Palička představuje naše volby, ladička naše chování a vyzařování vibrací je výsledkem tohoto chování a této volby. Takže jistým způsobem je to tak, že my vytváříme vibrace, které dále ovlivňují vibrace druhých. My vibračně vyzařujeme své víry a tyto víry pocházejí z našeho Budoucího Jáství.

Může vlastně naše Budoucí Jáství pocházet z naší minulosti? Ano, samozřejmě může. Budoucí Jáství je tvořeno ze všech časových linií, ve kterých existujeme. Každý z nás má ve své existenci okamžik, kdy vědomí Sovereignního Integrálu – naše duše – je ve stvořené existenci uvědoměno, ať se jedná o člověka, nebo o cokoliv jiného. Když se toto přihodí, tak se to stane naším Budoucím Jástvím, protože tím je pochopeno, že my jsme fraktální jednotkou Jediného a Všeho, která je plně individualizovaná.

Toto uvědomění si představujeme, myslíme, cítíme a jednáme z něj. Ono kaskádovitě sestupuje dále do chování, které vibruje a z této vibrace vzchází náš osud a předstupuje před nás. Je to kombinace mnoha věcí, které z našeho osobního osudu činí vyjádřitelnou sílu, namísto nějakého neurčitého, záhadného záměru.

Formujeme své víry – tvarujeme je do naší nejvnitřnější rezonance, vnímáme jejich inteligentní chování formované z věr v propojenost Jediného a Všeho. Zveme naše nekonečné jáství, aby žilo v našem konečném jáství, jako jeho partner a spolu-tvůrce. To všechno jsou aspekty toho, proč jsme zde. Ale přitom většina z nás věří menšímu příběhu kým jsme, a tedy proč jsme zde.

Jak jsem již mnohokrát říkal, je to volba víry, co určuje naše chování a z něj vyplývající vibrace, které potom každý z nás vyzařuje k Jedinému a Všemu. Tato volba je odvozená ze svobodné vůle a je esencí individuality. My si své víry pouze nevybíráme, ale dokonce je nějakým způsobem vytváříme z našeho lokálního vesmíru, z našich budoucích jáství, z našich strachů, z našich sociálních skupin a z rodiny – tvoříme je z tisíců takových vektorů. Ony se stávají námi a my se stáváme jimi, až jsme od sebe nerozeznatelní.

Náš osobní osud se vyvíjí. Není statický jako hvězda Severka, není zabetonovaný v časoprostoru, není jako Velký Atraktor. My ho vytváříme a rozvíjíme. On je vždy ve stavu evoluce. Někdy máme pocit, že našemu osobnímu osudu rozumíme lépe, a někdy zase máme pocit, že vůbec neexistuje.

Nicméně ho stále rozvíjíme a také rozvíjíme jeho pochopení, jeho vyjádření a náš závazek vůči němu. Žijeme ho. Jak by to vůbec mohlo být jinak?