Nekonečno a Jediná dimenze

Otázka:

Jestliže existuje tak mnoho dimenzí (nekonečně?), tak proč zažíváme pouze jedinou – fyzickou? Zdá se, že dokonce i v té fyzické dimenzi zažíváme jen její nekonečně malou část. Proč?

Odpověď:

Co je to dimenze? Začněme u toho. Dimenze je časoprostor zakódovaný do vibrací podobné hustoty. Ve skutečnosti existuje jen Jediná dimenze a tou je Jediný a Vše. Všechny dimenze jsou propojené. Neexistuje žádné jasné rozdělení mezi dimenzemi, nebo rychlostmi vibrací. Jsou stejně početné, jako životní formy, protože životní formy vytvářejí dimenze prostřednictvím konstruování a evoluce svých lokálních vesmírů.

Dimenzi tvoří právě lokální vesmír. Je to dimenze existence v rámci časoprostorového modulu, kterému říkáme okamžik času v poli prostoru. Tyto časoprostorové moduly jsou stavebními bloky našeho lokálního vesmíru vytvářeného životní formou. Každý z nich je dimenzí existence. Je jich nekonečně mnoho a přitom jsou zároveň Jedinou dimenzí.

Noříme se pod povrch reality, abychom zkoumali dimenze stvoření – našeho stvoření. Vytváříme dimenze, ve kterých pak jako konečné bytosti existujeme, abychom zkoumali časoprostorovou dualitu za účelem sběru informací a vhledů, a následného otištění našich vibrací do matrixu multivesmíru, který dále informuje inteligenci Jediného a Všeho. Tato stejná inteligence potom může informovat všechny své součásti – životy v časoprostorové dualitě.

Každý druh vytváří svůj lokální vesmír, který je stvrzený jako dohodnutá realita druhu. V závislosti na tom, jak je druh pokročilý, jeho dohodnutá realita obecně vytváří v druhu hierarchii. Čím pokročilejší je druh, tím více vytváří hierarchii i v ostatních, spřízněných druzích, zvláště tehdy, jestliže je daný druh predátorský.

Tedy každý druh vytváří dimenzi. Co se týká lidských bytostí na Zemi, tak bychom řekli, že dimenze, kterou jsme vytvořili, je materiální, fyzická dimenze. Je pevná. Nemůžeme chodit skrze zdi. Jako dodatek k této fyzičnosti ztělesňujeme ještě emoce a myšlenky a ty vytvářejí své vlastní dimenze, které byly nazvány astrální a mentální dimenzí.

Často o těchto dimenzích uvažujeme tak, že jsou naskládány na sobě jako palačinky. Každá palačinka představuje jednu dimenzi – buď vyšší nebo nižší vzhledem k té druhé ve sloupci. Nicméně jak jsem již říkal, existuje vlastně jen Jediná dimenze, která vytváří naši skutečnou realitu. Tou je realita, že jsme sovereignní čočky inteligence a lásky vědomí Jediného a Všeho uvnitř časoprostoru.

Co je to tedy vlastně časoprostor? Časoprostor je ve svém celku nekonečný a tedy nepoznatelný. Tím začněme. Na začátku každého odhalení nebo teorie musíme přiznat nevědomost. Časoprostor nemá jen tři nebo čtyři dimenze, spíš je pěti-rozměrný, tedy neduální a věčný. Stále se však jedná o časoprostor. Nic neexistuje mimo něj. Jak by mohlo být něco vně, když je nekonečný?

Časoprostor existuje jako nekonečně různé množství vibrací v rámci nekonečně různého množství časoprostorových modulů (okamžiků). V našem lokálním vesmíru však existuje bod naší propojenosti se vším životem, který může být zpřístupněn skrze inteligenci Jediného a Všeho. Tento přístupový bod není obsažen v nějaké externí doméně našeho lokálního vesmíru. Nalézá se ve vnitřní doméně, což je doména, ve které můžeme být v kontaktu s Jedinou dimenzí, kde všechen život vnímáme jako součást svého života a svůj život jako součást všech ostatních životů.

Jistým způsobem existuje jen Jediná cesta do Jediné dimenze a tato cesta a dimenze není hierarchická. Není nikým vlastněna. Dokonce ji ani vlastnit nelze. Cokoliv, co je pravdivé, nemůže být vlastněno; a cokoliv, co může být vlastněno, není pravdivé. Proto jsou dimenze naší vlastní tvorbou, naším stvořením, manifestací naší vlastní vůle zažívat fyzično, emoce a mentalitu. A děláme to jako součást mnohem většího plánu a designu, který však většina z nás v sobě záměrně potlačila.

My existujeme ve všech těchto nekonečných dimenzích, které časoprostor obsahuje. A existujeme v nich, protože jsme nekoneční. Existujeme-li nyní, budeme existovat vždy. Existujeme-li vždy, jsme nekoneční. Jsme-li nekoneční, tak se nalézáme v každém okamžiku časoprostoru, který je naším lokálním vesmírem, a to nikoliv jako konečné bytosti (vnější), ale jako Nekonečné Bytosti (vnitřní).

Tento pohled na svět, podle něhož vytváříme dimenze – jako druh i jako sovereignní jedinci – není však příliš rozšířený. Mnohem běžnější je předpoklad, že dimenze existují externě a že existují jako důsledek Boha nebo vědy. A součástí tohoto předpokladu je, že my, coby individuální životní formy, nemůžeme být stvořiteli svého lokálního vesmíru a všech dimenzí v něm. Avšak je-li život vnímán jako nekonečný, tak je subjektivní a my jsme jeho tvůrci ve svém vlastním sovereignním okamžiku.

Objektivní by mohla být jen jedna věc a tou je inteligence a stav Jediného a Všeho. Všechny ostatní stavy vědomí jsou obsaženy v časoprostorové dimenzionalitě, kde Jediný a Vše obývá časoprostor skrze nás. Kde nekonečné dimenze jsou výdechem jeho záměru zažívat časoprostorovou dualitu; a nádechem je Jediná cesta k Jediné dimenzi.

Existuje dualita ve všech dimenzích časoprostoru? Ano. Časoprostor je dualitní. Nehledě na to, jak může být časoprostor neobyčejný, tak v něm stále existuje dualita. Časoprostor nemusí mít stejnou intenzitu duality, tedy extrémnost polarit nemusí být tak velká, ale vždy bude multipolaritní. Nebude v něm existovat jednotná interpretace, jednotný význam, jednotný projev. Vždy bude přítomna individualita, sovereignní, svobodná povaha vůle.

Jestliže je sovereign zmocněn svobodnou vůlí, tak jako Nekonečná Bytost vytváří lokální vesmíry v rámci dimenzí a duality. Plyne mezi těmito dimenzionálními stavy vědomí a tím si zajišťuje učení, importuje své výtvory, rozvíjí své perspektivy uvnitř časoprostorové duality napříč nekonečným počtem životů.

Proč bychom si měli myslet, že skončíme? Že dimenze skončí? Že multivesmír skončí? Že všechno je konečné, jestliže se to dostatečně rozprostře do času? Proč bychom něčemu z toho měli věřit? Protože dimenze, na které jsme vyladění, jsou konečné. Jsme učeni tomu, abychom věřili v naši fyzickou existenci jediného života. Nehledě na to, jak moc nás náboženství informuje, že jsme děti Boha, kterým náleží nebeský stav, tak my jsme mnohem silněji ovlivněni naší kulturou a vzdělávacími systémy, že jsme koneční, fyzičtí tvorové. A zbytek toho sentimentu, který obsahuje Boha, nebe, věčnost – to není o mnoho víc, než jen předosvícenské víry.

Jestliže se naladíme na Jedinou stezku a Jedinou dimenzi, můžeme si uvědomit, že všichni jsme nekonečným vědomím, že zažíváme námi stvořené lokální vesmíry v časoprostorových modulech, které se natahují do nekonečna. Že existuje inteligence, která vytvořila a skrze nás udržuje svůj nekonečný plán. Že jsme průzkumníky – odevzdaní Jedinému a Všemu.

Naši víru, jestli jsme koneční nebo nekoneční, skutečně určuje to, jak naladíme naše vědomí. Vybereme si vnější, fyzickou dimenzi? Nebo si vybereme Jedinou cestu k Jediné dimenzi? Jinými slovy, je to naše volba, na kterou dimenzi se naladíme. My si vybíráme, které dimenze vytváříme a které nás přitahují. Všechny budou v časoprostorové dualitě, ale některé z nich jsou nekonečné a některé jsou konečné. Ta volba je na nás.

Není to tak, že něco je skutečné a něco není skutečné; a že to je ta volba, kterou děláme. Všechno je skutečné. Jediný je skutečný. A stejně tak i všechno, co se nalézá mezi Jediným a Vším, je také skutečné. Takže ať si vybereme cokoliv, je to skutečné. Avšak nekonečné se může stát partnerem konečného. Můžou existovat a vyvíjet se společně v časoprostorové dualitě. Můžou si být vědomi jeden druhého a zvolit si být záměrně a účelně spojeni.

Není to Nekonečné Jáství, které se vyvíjí. To, co se vyvíjí, je partnerství mezi konečným a Nekonečným Jástvím. Tyto dva prvky se vyvíjejí jako jediné, propojené vědomí v dočasném životě, pokud jsme se rozhodli, aby tomu tak bylo.

To vyžaduje, aby ta dočasná, konečná část nás, pozvala Nekonečné Jáství, aby se stalo jejím partnerem. Opravdovým partnerem. Aby toto partnerství v sobě také zahrnovalo nekonečné dimenze, přestože lokální vesmír je v časoprostoru konečný. Aby existoval nekonečný lokální vesmír; a aby existoval dočasný, či konečný lokální vesmír. Aby náš konečný lokální vesmír byl sbírkou časoprostorových modulů, které jsou součástí nekonečného lokálního vesmíru tvořeného naším Nekonečným Jástvím (Sovereign Integrálem).

Jako spolutvůrci, vyvíjející se společně, jsme v takovém partnerství a toto partnerství se vine napříč životy a ve velmi skutečném smyslu napříč všemi časoprostorovými moduly. Toto partnerství v sobě obsahuje všechny okamžiky ve všech dimenzích naší existence. Máme okamžiky v dočasném, konečném lokálním vesmíru; a také máme okamžiky v nekonečném lokálním vesmíru. Všechny tyto okamžiky se odehrávají v rozdílných časoprostorech. Z jednoho úhlu pohledu se všechny zdají být oddělené, ale z jiného úhlu pohledu jsou všechny Jediným okamžikem v Jediné dimenzi. A my jsme dirigenty, interprety, vyjadřovateli, pozorovateli, učíme se a jsme vysílači.

Vysíláme k Jedinému a Všemu. Dirigujeme, interpretujeme, vyjadřujeme, pozorujeme a učíme se jako Sovereignní jedinci, kteří jsou malou replikou Jediného a Všeho. Zdá se vám být nemožné, že bychom mohli být pozemští tvorové, kteří mají 99 % DNA shodné se šimpanzem, a přitom jsme fraktální jednotkou Jediného a Všeho s plným přístupem k jeho inteligenci? Jestliže odpovíte ano, tak zvažte možnost, že jsme potlačovali naše pravé jáství.

Jsme jako nekonečné plátno, které je vložené do světa, jenž se ho stále snaží zarámovat. Víra v naše božství nepochází z našeho ega ani z naší image. Věříme v to, protože je logické, že jsme subjektivní tvorové s našimi vlastními interpretačními centry. Že vesmír a náš lokální vesmír jsou subjektivní. Že naše imaginace je věcí, která dokáže mít jasný vhled do našeho božství, a že tento „jasný vhled“ se do nekonečna vyvíjí.

Naším mentálním systémem není možné pochopit koncept nekonečna. Je to číslo, které je bez číslic. Je to stav nekonečnosti a věčnosti. A my jsme ze všech možných úhlů učeni tomu, že ničím takovým nejsme. Průměrně žijeme 692 000 hodin života se jménem. To zjevně není nekonečně mnoho. Avšak všichni známe tu mocnou víru, která existuje od pradávna, a která nám jasně říká, že svou smrt přežijeme. Takže asi máme 692 000 hodin plus nekonečno, což se náhodou rovná nekonečnu.

Tak proč si vybíráme jinou víru? Aha, nemáme „žádný důkaz“. To říká věda a dokonce i 10 000 různých náboženství našeho světa nesouhlasí s tím, že existuje posmrtný život. Není v tom shoda, proto to tak nemůže být. Měli bychom lpět na světě, který známe, a ten svět nám říká, že máme 692 000 hodin a potom už nebudeme dále existovat, nebo možná budeme existovat v nějakém věčném nebi nebo pekle. Je jednoduché tomu věřit. Případ se otevře a pak se zavře. Nic po nás nezůstane. Jsme jako mraky na obloze. Drobné chuchvalce prachu v chladném vesmíru.

Takže jaká je naše volba? Uděláme svou volbu a potom ji rozvíjíme. Expandujeme. Učíme se ji. Žijeme ji. Jsme jí a prociťujeme, jak pro nás pracuje – jak organizuje a strukturuje náš lokální vesmír. Není to snad na subjektivní úrovni věda? Jak by mohlo něco tak komplexního a zároveň singulárního a jedinečného, jako je lidská bytost, být jiné, než subjektivní? Možná s něčím tak nepochopitelným, jako je nekonečno a Jediná dimenze, je subjektivní věda jediným zodpovědným přístupem, který můžeme praktikovat.