Nedokonalá bezpodmínečná láska

Otázka:

Uvědomuji si, že svět je nepřeberně rozmanitý, ale zdá se, že některá témata se vinou napříč všemi kulturami a jedno z těchto témat, zvláště v současné době, se týká nepokoje a zmatku. Co může jedinec dělat pro utišení této situace, ve které se nacházíme. Jak může přispět k tomu, aby lidstvo směřovalo k mírumilovnějšímu a udržitelnějšímu světu, který prospěje nám všem?

Odpověď:

Jak si jistě umíme představit, na tuto otázku není jednotná odpověď. Někdy se zdá, že každý má svou vlastní odpověď, nebo že existují hromady myšlenek, které se sbíhají do jedné konkrétní ideologie. Nicméně můžeš naslouchat hlasu v sobě, hlasu který nazývám Nekonečné Jáství nebo Sovereign Integrál; také můžeš kultivovat přátelství mezi tvým konečným, dočasným jástvím a tou částí tebe, která je nekonečná. Když to budeš dělat, můžeš vnést více nekonečné perspektivy do tohoto konečného světa lidského života.

To je čin, který prospěje všem. Jak se ve všech lokálních vesmírech zvětšuje poměr Nekonečného Jáství vůči konečnému jáství, platí přísloví, že „všechny lodě stoupají s přílivem“. „Příliv“ v tomto případě znamená uvědomění Nekonečného Jáství. Jak je naše uvědomění zaměřeno na naše konečné jáství – naše tělo, pocity a myšlenky – tak si zároveň můžeme být vědomi také našeho Nekonečného Jáství. Nejde o neslučitelná pole vnímání.

A čím jiným je termín nekonečno, než nepředstavitelně abstraktním konceptem? V dualitě existují základní kontinua, která v sobě obsahují pod-kontinua, podobně jako větve stromu. Dobrým příkladem je základní kontinuum, které definuje dualitu lásky a strachu. Toto kontinuum obsahuje všechny emoce, jako by tato fraktální struktura byla strachem, který vede k lásce, která vede ke strachu a pak zase k lásce. A to se do nekonečna opakuje. Všechny ostatní emoce jsou obměnami strachu a lásky.

Takže jaká je základní polarita kontinua strachu a lásky? Co existuje na nejvzdálenějších pólech tohoto kontinua? Na pólu lásky je bezpodmínečná láska, prodchnutá inteligencí Jediného a Všeho. Na základním pólu strachu je pevný pocit oddělenosti. Jsme osamocení, oddělení od našeho zdroje, jako batolata, která jsou odňata svým rodičům a ponechána, aby přežila sama.

Mezi těmito dvěma póly je rozsáhlá síť dualit, která vyvěrá z tohoto základního kontinua. Strach a láska jsou obměňovány, rozmělňovány a ze sociálního, lidského hlediska se obecně stávají přijatelnějšími. V lidském genomu raší nové emoce a fyzické struktury. Emoce jako hněv, nenávist, vášeň, frustrace, závist, soucit, touha, manipulace, laskavost a chamtivost. Všechny tyto emoce jsou součástí základního kontinua strachu a lásky, které definuje časoprostorovou dualitu.

My jsme součástí kontinua strachu a lásky, stejně tak i jeho různých větví. Je to dimenze duality, kterou zažíváme v našem lokálním vesmíru a která obsahuje tato emoční centra. Je to emoční dimenze, a přitom je součástí každého z nás. Také existuje mentální dimenze a její základní kontinuum duality je také strach a láska. Nicméně zde je naše interpretace a vyjádření myšlením a rozumem – na rozdíl od pocitů. Tato dimenze je opět naší součástí i součástí veškerého života.

Dokonce i rostliny mají emoce a myšlenky. Interpretují svůj lokální vesmír a mají vjem mnohonásobných dimenzí – tedy mohou myslet. Také se můžou vyjadřovat. Všechen fyzický, pozemský život je součástí fyzických, emočních a mentálních dimenzí. Mezi jednotlivými dimenzemi a životními formami v nich neexistují žádné hranice.

Ze strachu a s ním spojených emocí se můžeme vymanit pomocí rozumu; a pomocí myšlení se můžeme přesunout na tu stranu kontinua, která je láskou, mírem, harmonií, pohodou a dobrou vůlí. To je mentální perspektiva našeho vnitřního, neviditelného myšlení. Toto myšlení zkoumá kontinuum strachu a lásky, a pokaždé když se to děje, zažehne učení, které prohloubí naše pochopení konečného i Nekonečného Jáství.

Je to volba, kterou děláme, týkající se toho, kterou část kontinua strachu a lásky zkoumáme. Nicméně tato volba je omezena naším poznáním a vírami. Jestliže máme široké poznání inteligentního chování z perspektivy vědecké, sociální, filozofické a duchovní, pak můžeme dělat lepší volby. Jestli toto postrádáme, tak jsme náchylnější následovat naše vrozené poznání nebo ideologie šířené vnějšími silami.

Toto vrozené poznání je něco jako dědictví po našich dávno zapomenutých předcích. Toto poznání máme v sobě uskladněné. Je to Vrozené Poznání. Ať to nazvete jakkoliv, tak toto poznání není vedlejším produktem lidské péče poskytované těmi či oněmi vzdělávacími systémy. Zůstává naprosto divoké a nespojené s jakýmkoliv lidským přikrášlením či rozpracováním; a to z důvodu, že jsme sovereignní, nekonečné bytosti se svobodnou vůlí. Pravda musí přijít z našeho nitra.

Toto vrozené poznání se týká toho, že jsme Nekonečné Bytosti fungující v konečném rozhraní. V tomto případě lidském rozhraní. A děláme to v časoprostorové dualitě. Zkoumáme tuto časoprostorovou dualitu proto, abychom se naučili, jak přežít a vzkvétat skrze naše konečné rozhraní. Současně s tím se učíme, jak sladit naše konečné rozhraní s naším Nekonečným Jástvím. Toto vrozené poznání je uvnitř každé životní formy. Jinak to nejde. To, jak moc si fyzická životní forma uvědomuje toto poznání, souvisí s tím, jaké místo kontinua strachu a lásky se rozhodne zkoumat.

Jestliže žijeme ve fyzickém těle, tak také žijeme v emoční a mentální dimenzi, což znamená, že jsme na mnoha úrovních v interakci s časoprostorovou dualitou a s kontinuem strachu a lásky, a že to děláme se svobodnou vůlí. Vybíráme si, kde budeme interagovat a jak moc budeme používat naše Vrozené Poznání, abychom se rozhodli, kterou část základního kontinua budeme zkoumat. To, kde zkoumáme, zásadně ovlivňuje náš prožitek lokálního vesmíru.

To dále informuje způsob, jakým přinášíme nekonečné do konečného. Jaké průniky vytváříme v našem lokálním vesmíru. Čím jsou tyto „průniky“? Jsou to body lidského rozhraní mezi póly, jako je strach a láska, světlo a tma, hněv a mírumilovnost – abych jmenoval alespoň pár z nich. Například co se týká dne a noci, bodem průniku bude východ či západ slunce. Průnik nekonečného a konečného ve fyzické říši definuje chování nedokonalé, bezpodmínečné lásky a laskavosti.

Láska je nedokonalá, protože my jsme jedineční, a proto je všechno subjektivní. V takovém světě nemůže existovat žádné odsouzení. A jestliže neexistuje odsouzení, tak neexistuje žádná dokonalost a nedokonalost, která by dozírala na kontinuum strachu a lásky. To je jádro podstaty bezpodmínečné lásky. Abychom ji praktikovali a vědomě vytvářeli průniky v našem lokálním vesmíru, tak vyjadřujeme lásku a laskavost subjektivně (a tyto akty nemůžou být souzeny).

Opravdu to může být tak jednoduché. Průnikem strachu a lásky je nedokonalá bezpodmínečná láska. Nedokonalost je podmíněný strach, způsobený odděleností on našeho Nekonečného Jáství; a bezpodmínečná láska je způsobena sovereignní, svobodnou vůlí přidělené každému z nás Jediným a Vším. Tyto dvě síly se smíchávají v rovnovážném poměru, a jestliže naše chování vyjadřuje tuto rovnováhu – tento průnik základního kontinua strachu a lásky – tak přinášíme nekonečné do konečného v partnerském vztahu.

A tento jednoduchý akt, podporovaný naším Vrozeným Poznáním, se stává naší individuální stezkou, naší Sovereignní Stezkou, jak zvednout příliv o něco výše. Jak zajistit, aby „žádná loď života“ nezůstala zakotvená, polapená v materiálních dimenzích, odstřižená od oceánů vnitřního Nekonečného Jáství. Proto je to právě Sovereignní Stezka, která vede k chování nedokonalé, bezpodmínečné lásky, která funguje jako interpretace a vyjádření sil našeho života. To je vtělené vědomí Sovereign Integrálu.

Na rozdíl od toho, čemu mnozí věří, tak toto vědomí není osobností, jakou si představujeme, když si představujeme lidského tvora. Není to lidský tvor. Je to Nekonečná Bytost. Je to bytost, která je zároveň sovereignní a integrální. Její senzorický systém je tak odlišný od našeho lidského jáství, že ji nemůžeme přivést do našich fyzických, emočních a mentálních konstrukcí. Jak bychom mohli vložit oceán do kapky?

Odpověď na tuto otázku je však důležité dobře pochopit. Oceán a kapka jsou tím samým. Jen mají prostě jinou úroveň měřítka. Jsou vnořeny uvnitř i vně. Jsou dimenzemi nekonečna, které se táhnou dál bez jakéhokoliv začátku a konce.

Neexistují definice Nekonečného Jáství, které nás tvoří. Všechny sovereignní životní formy jsou součástí Nekonečného Jáství a toto Nekonečné Jáství je součástí planetárního vědomí. A toto planetární vědomí je součástí galaktického vědomí. A tak to jde stále dál až za hranice toho, co je možné pochopit lidským rozhraním našeho časoprostoru. Takže naše celistvost je rozdělená na sovereignní části; a my jsme zapomněli celek a stali jsme se částí. Zapomněli jsme oceán a stali jsme se kapkou. A tato kapka se stala oceánem a to se rekurzivně natahuje do všech fraktálních dimenzí.

Nekonečné Jáství není tělem. Je vědomím, které je netělesné, a přitom obývá nespočet těl. To je konečné tajemství, které bylo odhaleno. Věříme, že existují mimozemšťané, a přitom nevíme, že my sami jsme Nekonečné Bytosti – Sovereigni a Integrál – kteří existují jako vědomí v nekonečném časoprostoru. Natahujeme se do planetárního časoprostoru a vtělujeme se do rozhraní konečné životní formy a v této životní formě dočasně existujeme.

Tato životní forma je jednou z mnoha, kterou prožíváme, abychom žili jako naše Nekonečné Jáství v časoprostorových dimenzích, které vytváříme. My tvoříme jak závoj, tak jeho odstranění. Investujeme do pomalých, hustých vibrací fyzického časoprostoru, abychom zde vytvořili zkušenosti, které jsou doslova našimi vlastními výtvory, podobně jako když umělec namaluje obraz. Život sám je plátnem a my můžeme v jediném životě namalovat miliony takových pláten.