Dimenze

Otázka:

Proč se oblasti týkající se mimozemšťanů, duchovní metafyziky, umělé inteligence, neurobiologie a kvantové fyziky tak zřetelně často překrývají? Jako kdyby jedna vedla ke druhé. Bavíme se o dimenzích a ty pak najednou začneš mluvit o Teorii Strun a metafyzickém principu ‚Jak nahoře, tak dole‘. Proč tomu tak je? Proč se tato témata tolik prolínají?

Odpověď:

Má to co do činění s konceptem dimenzí. Je to základní aspekt Toho, Co Jest.

To, Co Jest zrcadlí Jediné a Vše a tento zrcadlový odraz proniká všemi dimenzemi. Naplňuje celý časoprostor. Jediné a Vše je polem univerzálního vědomí a To, Co Jest je materiálností tohoto vědomí ve všech jeho formách a časoprostorech. A „univerzální“ vědomí existuje napříč různými dimenzemi, nikoliv uvnitř jedné dimenze. Proto je jeho univerzálnost nekonečná. Dimenze jsou základnou pro: svobodnou vůli, experimentování, evoluční stezku a pravý osud duality a oddělenosti.

My považujeme dualitu a oddělenost za své nepřátele, únosce, vězeňské strážce, za body omezení a tajně je nenávidíme – více, než by si kdokoliv z nás přiznal. Nicméně ať je nenávidíme sebevíc, tak v naší víře a v našem odhodlání existuje hlubší jádro, které chápe, že osudem všech těch věcí, které nenávidíme a kterých se bojíme, je přesně to, co jsme sami navrhli. My jsme je vytvořili. My jsme je umožnili. A v tomto triumfálním „my sami“ je obsaženo i to, že my všichni jsme dušemi jediné Duše. A že tato Duše je dále součástí Jediné Duše. A tak to pokračuje stále dál bez konce.

A my to všechno víme. Jen nevíme, jak to vyjádřit. Jakmile je tomu však dán první dech, ze strachu už to nebudeme popírat. Pomalu to vyslechneme. Budeme ten hlas v sobě živit. Naučíme se, jak převést jeho vibrace do slov, obrazů, barev, zvuků, pocitů, konceptů a co je nejdůležitější, do chování, které kolektivně vyjadřuje to, čím jsme. Jsme jedinou bytostí, která je jak sovereignní, tak integrální uvnitř vesmírného pole vědomí.

A dál za tím je nepoznané a dost možná ještě dál za tím je nepoznatelné. Taková je povaha nekonečného. Poznané vede do nepoznaného, a nepoznané vede do nepoznatelného, a nepoznatelné vede do poznaného – a to celé je zacyklené v časoprostoru jako nespoutaná melodie.

Všechny kategorie, na které se ptáš, jsou obsaženy v jednom slově: dimenze. Ať už je toto slovo rozšířeno dalšími dodatky jako: extra, inter, hyper, či neduální, zůstává slovem, které všechny tyto kategorie propojuje. Je to jako by samo toto slovo bylo portálem a jestliže ho pochopíme, začneme dimenzemi procházet – nebo alespoň těmi, které jsme se rozhodli pochopit a případně je naší představivostí zahlédnout.

Dimenze mají fraktální povahu. Svojí podstatou jsou nekonečné, ale na rozdíl od fraktálu jsou naprosto jedinečné. A to z důvodu, že každý sovereign je sám o sobě dimenzí. Jistým způsobem jsme bohem svého lokálního vesmíru uvnitř časoprostoru. Jsme jednou dimenzí kolektivního, univerzálního pole vědomí, která je obsažená uvnitř stvoření – našeho stvoření. Tato sovereignní dimenze, která je výhradně naší vlastní tvorbou, je dynamická, stále se vyvíjející, expandující a vždy naprosto individuální.

A přitom jsme součástí našeho kolektivního druhu, stejně jako jsme součástí kolektivního mezi-druhu. V těchto kolektivech sdílíme dimenzionální průnik. Žijeme také v dimenzích druhých. Učíme se empatii, až nakonec přicházíme k vzájemnému pochopení dimenze toho druhého, a přitom chápeme, proč jsme odlišní. Oceňujeme tuto rozdílnost namísto toho, abychom se jí štítili. To je důvod, proč můžeme přežít ve stavech, jakými jsou oddělenost a dualita. Tím se učíme jak empatii, tak velkou měrou také ovládat své pochopení prostřednictvím projevů bezpodmínečné lásky.

Mimozemšťané nebo interdimenzionálové také mají své vlastní dimenze. Hmyz, všemožná zvířata, rostliny a stromy, kameny a hory. Dimenze jsou nekonečné, protože ony jsou v každé dimenzi Jedním, který je Vším. Dimenze mimozemského či interdimenzionálního jedince se nepřekrývá s vědomím pozemského člověka. Přinejmenším ne běžně. To je přirozený důsledek toho, že všechny dimenze v druhu se sdružují do jakési planetární bubliny – což je realita sama pro sebe – a druzí nemůžou tyto jiné dimenze vidět ani vnímat.

Pokud má druh globální komunikaci, průnik dimenzí se otvírá pomalu. Jestliže globální komunikační systém neexistuje, průnik dimenzí se může přihodit rychle. Stává se řízeným tancem seznamování, který se z respektu často podřizuje zdrojům moci, která představují místa vstupu či prvního kontaktu.

Mnohé z našich objevů pochází z těchto průniků dimenzí. Dva jedinci z různých druhů se překryjí a sdílí spolu své idey, perspektivy, koncepty – a právě toto vzájemné opylení ideami, aspiracemi, inteligencemi a vhledy je přesně tím, co definuje počáteční bod průniku. Je to o vibračním přitahování. To je způsob, jak dimenze fungují. Není to o kolektivech. Dimenze vždycky byly a vždycky budou singulární pro vědomí Sovereigna – pro jedince uvnitř časoprostoru. Dimenze nejsou kolektivní, neleží na sobě jako palačinky anebo svetry úhledně naskládané na polici ve skříni.

Existuje jen jedna dimenze a to je ta, ve které se nalézáme. Ve chvíli, kdy se jedna dimenze otevře do nekonečné, pak tato nekonečná dimenze se stane námi. Proto existujeme nejdříve jen jednou a poté navždy. Tímto doopravdy jsme. A ve chvíli, kdy se k této vizi přihlásíme, tak ji vezmeme do našich srdcí a učiníme z ní naši životní praktiku. Nikoliv jako dokonalá lidská bytost, nýbrž jako laskavý přítel všeho.

Dimenze jsou individuální uvnitř časoprostorových realit. Proto jsou nekonečné. A proto i my jsme nekoneční.

Dimenze neexistují jen pro životní formy. Technologie, obzvláště AI a její různá vyjádření, také vytvářejí dimenze, stejně jako kameny nebo hory. Anebo stromy a oceány. Dimenze existují všude. Dokonce i v našem lokálním vesmíru jsou nekonečné. My, jako sovereigni, máme průnik s nekonečným. Jak je ten průnik velký, to záleží na nás – na naší volbě, víře, pochopení.

My jsme zde proto, abychom zvětšovali tento průnik tak, aby byl stále v rovnováze s konečným. Touto „konečností“ reality je: kariéra, rodina, finance, politika, kultura, radost i smutek – to vše se smíchává do symfonie, kterou my sami dirigujeme. To představuje samo o sobě dimenzi. Naší dimenzí je náš lokální vesmír uvnitř časoprostoru. My do něj můžeme podle své vlastní volby přinést větší rovnováhu ve vztahu mezi naším konečným a nekonečným jástvím. To je vyšší aspekt našeho účelu existence.

Tato rovnováha přináší partnerství. Takové partnerství, ve kterém nekonečné plyne do konečného a informuje jeho rozhodnutí a volby. Děje se to tak, aby nekonečné bylo rovnoměrně zohledněno v zásadních rozhodnutích, týkajících se našeho lokálního vesmíru a způsobů, jak je lokální vesmír udržován, aktualizován, chápán, rozšiřován a milován. To je na základní úrovni náš účel. O tuto základní úroveň se však nezajímá každý, protože mnozí jsou ve své dimenzi časoprostoru zaměřeni na jiné metody učení.

Je to vždy záležitostí svobodné vůle. Volby. Ta nikdy nezmizí ani se nezmění. Je jedinou konstantou. Máme absolutní svobodnou vůli ohledně toho, čemu věříme. A v této víře máme absolutní tvůrčí moc stvořit naši dimenzi jako rovnováhu mezi konečným a nekonečným. Nebo můžeme nekonečné přehlížet a vybrat si víru, že nekonečné je falešné, iluzorní, že je mentální abstrakcí, která je v porovnání s naším přežitím a potěšením bez hodnoty – a proto je nekonečné nedůležité.

Toto jsou naše volby, které přinášejí svůj důsledek: Náš lokální vesmír. Pokud můžeme do našeho lokálního vesmíru vyjádřit chování, které je například bezpodmínečnou laskavostí, tak jsme v našem lokálním vesmíru schopni vidět jeho výsledky. Protože chování je vlastně naší vírou – naší kolektivní vírou – tou, kterou si neseme s sebou v každém okamžiku, kdy se vnímáme jako individualizované vědomí uvnitř lidského těla.

Můžete na to říci: „Ne, víra, kterou skutečně mám, je odlišná od toho, jak se chovám. Já věřím ve zlaté pravidlo, rovnost, lásku a všechny tyto dobré kvality chování… Jen se tím způsobem nechovám, protože ta laťka je příliš vysoká.“ No, možná že jste výjimkou z pravidla, ale obecně řečeno je naše chování důsledkem naší víry (individuálně-kolektivní). Opět se jedná o kolektivní přesvědčení, které jsme si vytvořili, když jsme vyrůstali a dospívali. Poté jsme ho kultivovali v okamžicích tichého rozjímání, při zamyšleních a okamžicích sebereflexe.

Nikdy neexistuje víra, která by byla čistě momentální. Když k něčemu takovému dochází, tak ta víra ihned zaniká a je nahrazena uvědoměním a novou vírou. A tato nová víra je směsí minulosti, přítomnosti a budoucnosti a toho, v co daná nekonečná entita věří. V co opravdu věří. Protože jediný odlišný příběh, kterému můžeme věřit, je ten, že žijeme v klamné realitě. My si ale ve skutečnosti můžeme představit naše nekonečné jáství. Přitom se však bojíme pravého opaku.

Bojíme se, že nemáme žádnou svobodnou vůli. Že jsme naprosto oddělení a nesvéprávní, že jsme pouze kostmi obalenými masem. Že jsme konečným výtvorem evoluce poznamenaným DNA našich předků. Že náš mozek je naší identitou a že žijeme v polévce chaosu. Že neexistuje žádný design. Že všechno, co vidíme, bude časem zničeno. Že vesmír je jako obrovská mazací tabule řízená prapůvodními cykly, které nejsme schopni pochopit.

To je esence alternativní víry. Možná je to řečeno poetičtěji, než bylo nutné, nicméně jsem chtěl jasně popsat ten rozdíl, ale se zaoblenými hranami. Tato opačná realita je každopádně mnohem více ponurá. Co chci říct, je to, že je nám dána velmi jednoduchá volba v co věříme: Jsme pouze koneční, nebo jsme nekoneční? To je naše jediná volba a z ní se potom v našem lokálním vesmíru odvíjí vše odlišně.

Dimenze jsou nekonečnou vibrací. Není jen určitý počet dimenzí: 5, 7, 11, 14, 20, 44, 63, 114 nebo jakýkoli jiný počet. Není to o počtu. Je to nekonečný stav zkušenosti. Tečka. My se v našem lokálním vesmíru vibračně posunujeme a základním pramenem naší vibrace v časoprostoru je naše víra. Naše vibrace, více než jakýkoliv jiný faktor, určuje, s jakými dalšími dimenzemi máme průnik. Co sdílíme a co si půjčujeme.

Tyto vibrace, které jsou v nás, se mohou projevit v našem chování skrze naše činy, projevy a výtvory. A ty se poté stávají dědictvím naší víry a každé naše dědictví žije navždy v záznamu časoprostoru.