Cesta sebe-objevování

Otázka:

Mnoho duchovních učitelů říká, že nejlepší je pravdu nehledat. Prostě nechat pravdu, aby si k nám našla cestu sama. Ale jak může jedinec přetvořit svůj systém víry tím, že je pasivní? Vypadá to, jako by to vyžadovalo velké úsilí a disciplínu, abychom změnili naše víry a chování.

Odpověď:

To je individuální záležitost. Každý život je odlišný, některý vyžaduje disciplínu a snahu, dokonce mnoho energie ke změně systému víry, zatímco u jiných se to může jevit jako přirozená a žádoucí evoluce.

Toto je částečně důvod, proč neexistuje žádný konkrétní proces či cesta, která by byla vhodná pro každého. Dokonce i kdyby byly na Zemi pouze dva lidé, jejich cesta k pravdě by byla odlišná. Proto je taková různorodost poznání. My nejsme stejní, ani nejsme ve stejném časoprostoru, ačkoliv všichni žijeme na Zemi. Náš lokální vesmír je singulární, jedinečný, jediný svého druhu. Když se tedy probouzíme k vrozené touze pochopit, kým jsme a proč jsme zde, probouzíme se v okamžiku, který je naprosto jedinečný.

Máme tendenci vidět podobnost v našem chování a víře. Sbližujeme je dohromady, aby bylo snazší je propojit a mít empatii s dalším životem. Přesto, kdybychom porovnali životní proudy dvou jedinců, kteří si myslí, že jsou velmi podobní, všechny okamžiky, které tvoří jejich životy, by byly odlišné. Každý jednotlivý aspekt jejich lokálních vesmírů by byl odlišný.

Podobnosti netvoří vazby mezi různými formami života. Ve skutečnosti jsou to rozdíly, co nás skutečně spojuje, protože v těchto odlišnostech vidíme rozmanitost Jediného a Všeho. Vidíme, jak neuvěřitelně komplexní musí být Jediný a Vše a jakým typem inteligence musí disponovat, aby mohl řídit a obývat všechnu různorodost života. Osídlovat časoprostorovou dualitu jako vědomí nekonečné duše není jednoduchý úkol. Je nepředstavitelně složitý. Navzdory tomu jsme přesto součástí této inteligence.

K přístupu k této inteligenci jsme zmocněni jednoduše skrze naši víru v její existenci a skrze naše odevzdání se snaze o pochopení toho, kým jsme a proč jsme zde.

Na této specifické křižovatce, kde se v okamžiku našeho uvědomění setkává časoprostor s dualitou, můžeme pocítit nabídku, abychom rozšířili svůj systém víry o tyto dvě jednoduché, ale hluboké otázky: Kdo jsem a proč jsem zde? Ne ve smyslu nějakého pomíjivého rozmaru, ale ve smyslu nekončícího závazku, protože právě tím dochází ke skutečnému probuzení.

Cokoliv menšího, než nikdy nekončící závazek, je jen přechodným rozmarem, dočasným zkoumáním, které nakonec končí zklamáním, zmatkem nebo rozptýlením. A ačkoliv se zdá, že přechodný rozmar s sebou nese negativní odsouzení, není tomu tak. Pomíjivý rozmar je naším systémem zpoždění, abychom mohli zkoumat náš lokální vesmír s větší volností, nacházet radost v lidské zkušenosti a porozumění lidské kultuře.

Skutečné hledání začíná tehdy, když uvnitř nás cítíme, coby sovereignní jedinci, že se chceme více stát naším Nekonečným Jástvím. Že chceme zformovat partnerství mezi naším konečným jástvím a naším Nekonečným Jástvím. A tím, že to děláme, si začínáme klást otázku: Kdo jsme a proč jsme zde?

Zajímá nás, jak se náš lokální vesmír může stát vyšší harmonií mezi naším konečným lidským jástvím, naším Nekonečným Jástvím a naší propojeností s inteligencí Jediného a Všeho – s tím organismem, jehož jsme všichni součástí. Nehledě na slova, která používáme pro popis této skutečnosti, ať už tato slova pocházejí z náboženství, filozofie nebo nového oboru metafyziky, tak popisujeme stejnou věc. Slova ale můžou formulovat naše víry. Můžou také přidat informace, které dodají hustoty k definicím našich věr. Tyto hustoty můžou přinést těžkou, nežádanou zátěž k naší cestě, která zpomalí náš vývoj.

Je důležité pochopit, že se pohybujeme rychlostí, která je pro každého z nás vhodná. Každý se rozvíjíme odlišně a odlišnou rychlostí se také probouzíme. Má to svůj důvod: máme svobodnou vůli a jsme naprosto jedineční. V našem vnitřním světě máme absolutní kontrolu nad našimi volbami a to je dostatečný důvod, proč k našemu pochopení toho, kým jsme a proč jsme zde, vede nekonečné množství stezek.

Tyto nekonečné stezky v sobě obsahují vše. Není žádná výjimka. Čím více jsme zmatení ohledně toho, kým jsme a proč jsme zde, tím více se naše stezky zamotávají do člověkem vytvořeného kolektivního vesmíru. Toto propletení je protivětrem pro lidskou kulturu a sociální programování. Tlačí naše víry do kolektivismu či sociálních skupin, zatímco po celou dobu je v každém z nás skryto naše Nekonečné Jáství. My jsme však vyladili naše vědomí na říši konečného jáství a na jeho lokální vesmír. Ponořili jsme naše uvědomění do lidské kultury, abychom přežili a případně prosperovali.

Jestli chceme porozumět těmto otázkám a vybudovat neochvějný závazek vyvíjení našeho chápání, musíme se podívat na sebe takoví, jací jsme. My jsme nekonečné duše žijící v dočasném těle, které kolektivně vytvářejí vesmír časoprostoru, jenž je dokonale vhodný pro naši úroveň chápání toho, kým jsme a proč jsme zde.

Nelze vynášet žádné soudy. Všichni jsme nekonečnými bytostmi. Tamten mravenec, tento pták, tamta myš, ta velryba, tento strom, tamten mýval – všichni jsou nekonečné bytosti. Jestli někde existuje nějaký život, tak je vždy nekonečný – ne jeho fyzická forma, ale ta energie, která je do ní vtělená, stejně jako energie netělesná. Tato energie, která má nejvyšší frekvenci, je nekonečná. Existuje vždy.

Zatímco forma, kterou obýváme, je dočasná a podléhá dualitě – radosti a bolesti, zrození a smrti – tak my ale nejsme pouze touto formou hustoty a hmoty. Také existujeme v multivesmíru časoprostorové duality jako sovereignní vědomí, které je navždy spojeno s planetárním vědomím, které je navždy spojeno s univerzálním vědomím, které je navždy spojeno s nekonečným Jediným a Vším.

Pokud odložíme stranou souzení a podíváme se na všechny věci jako na nekonečné sovereignní bytosti s jejich vlastní jedinečnou cestou pochopení, kým jsou a proč jsou zde, pak můžeme vidět také sama sebe, kým opravdu jsme: Spojením konečné a nekonečné bytosti, propojené s Jediným a Vším.

Souzení je popletenost. Souzení je prostě nepochopení toho, kdo jsme a proč jsme zde. Je to základní omyl lidského života. Zrodili jsme víru v naše pravé jáství a přitom se v něm na úrovni činů mýlíme. Naše chování popírá naše rostoucí porozumění. Vlažně věříme a podle toho se chováme. Souzení převládá a my se bráníme svému probuzení. Zadržujeme ho. Zpomalujeme ho. Znovu zapomínáme.

Jakmile se však chování nesouzení a bezpodmínečné lásky a laskavosti zakoření v našem lidském vědomí a je „nedokonale“ praktikováno, tak dochází k vývoji našeho pochopení. Naše pochopení nalézáme nikoliv díky našemu zájmu a snaze, ale díky našemu chování a víře.

Mohli byste namítnout, že naše chování a víry jsou výsledkem našeho zájmu a úsilí a já s tím budu souhlasit, ale není to tak úplně pravda. Chováme se podle naší víry. Tyto víry můžeme nosit v sobě. Nemusí být explicitně viditelné nebo fyzicky vyjádřené. Můžou být niterné. Jakmile jsou niterné, začnou z nás organicky přerůstat ven a vyvíjet se do nových chování, která se stanou naší druhou přirozeností.

Žijeme v dohodnuté realitě. Dokonce i náš manžel či rodina můžou být dohodnutou realitou, stejně jako lidská kultura všeobecně. Jestliže se budeme pokoušet praktikovat ne-souzení a bezpodmínečnou lásku vždy a za všech okolností, možná shledáme, že jsme nedostateční a budeme pochybovat o svém odhodlání, účelu, hodnotě, atd. Můžeme tedy praktikovat naše pochopení niterně a umožnit mu, aby se rozvíjelo v nás. A my sami se staneme naším prvním důkazem tohoto konceptu.

To znamená, že naše vnitřní porozumění a praxe je tím, co nás vede. Praktikujeme na sobě, vnitřně a nikdo o tom nemusí vědět. Nikdo s tím nemusí souhlasit. Nikdo se toho nemusí účastnit. Odtud to podle našich nejlepších schopností necháváme pronikat do našeho lokálního vesmíru. Přitom víme a uvědomujeme si, že jsme dokonale jedineční a jako takoví nemusíme následovat nějaký precedens ani standard.

V konečném světle je jedinou pravdou, kterou se snažíme pochopit, to, kým jsme a proč jsme zde. Jakmile toto pochopíme svým jedinečným způsobem prostřednictvím chování bezpodmínečné lásky, tak zmocnění, že jsme Nekonečnými Bytostmi propojenými jedna s druhou a také se stvořitelem nás všech, je možné pro nás všechny. Není snad toto pravda, kterou se snažíme pochopit, a chování, které se v rámci našeho lokálního vesmíru snažíme přijímat a předávat dál?