Starobylý šíp – komnata 2

Použití symbolů v malbách Tvůrců Křídel je důležitou součástí při definování příběhu malířského díla. Dovolte mi zmínit jeden příklad: mandorla. Mandorly jsou jedny z nejstarších symbolů lidstva. V geometrii jsou známy jako Vennovi diagramy; specificky zvláště ty části, které se překrývají a ukazují vztah mezi dvěma konečnými množinami (kruhy). V náboženské ikonografii jsou mandorly často používány pro představu vzestupu z fyzické do duchovní říše. Definují ten řidší prostor mezi fyzickou a duchovní říší a často je o nich uvažováno jako o transportním vozítku mezi světy.

Slovo mandorla pochází z italštiny a znamená mandle. To poukazuje na její tvar. Nicméně ten symbol jako takový má mnoho různých významů. Mezi nejpopulárnější patří:
• čočka nebo oko,
• posvátné okamžiky transcendující čas/prostor (tj. vzestup),
• vesmír,
• lidská aura.

Jak vidíš, mají široký rozsah interpretací. Při použití v materiálech Tvůrců Křídel mají mandorly velmi dominantní umělecký symbolismus. Jsou používány pro vyjádření portálové interakce mezi dimenzemi. Komnata 2 lokality Ancient Arrow byla první mandorla, která byla ukázána, ale toto téma je přítomné téměř ve všech malbách.

Často jsou mandorly zobrazovány se soustřednými barevnými pásy, které označují vyšší dimenze vědomí, jak jedinec jde dovnitř (také známo jako sedmý směr). Mandorly jsou bodem transformace, ale také jsou “čočkami” do kvantového stavu či tichého středu (stillpoint).

Svůdná vize

Svůdná vize mne obkroužila
jako tvrdošíjný stín dřímajícího snu.
Je to mocné světlo záměru?
Zašilhám-li ze všech sil, snad jej zahlédnu.
Vždy musí být uvnitř mne,
jako rybka lodivod neoddělitelná od svého hostitele.
Beze strachu pije mou esenci.
Jak hořká chuť, uvažuji.
Vyplivni ji na svůj stůl dokonalosti.
Srovnej to zrnko písku se svou galaxií.

Tu špici smutku s hloubkou tvých očí.
Jestli má natvrdlá mysl dokáže tě spatřit,
neexistují již žádné zásahy.
Žádná cesta pryč.
Sblížení.

Jsem ten, kdo paklíčem zámky otvírá,
tunely hloubí,
živé ploty zlých pozorovatelů stříhá.
Cestovatel, jenž našel tajemství,
které se zmiňuje všem, jen ne vyhoštěncům.
Těm neústupným bláznům záměru s divokýma očima,
co vně laboratoře letů bez křídel zůstávají.

Jsi věčný Pozorovatel,
žijící za oponou tvarů a pochopení,
dále čerpající moudrost času
ze studnice planet.
Používáš své zaklínadlo a strháváš sebou vše, čím jsem.
Jsem snad jen zlomkem tvého světa?
Vzpomínkou, co ukryl čas?
Prstem tvé ruky ovládanou myslí,
která nezná kůži.
Dotkni se sebe a ucítíš mne.

Vize láskou divoké.
Nádhera vábící jako tajný šepot radosti
šířící se větry nekonečného hlasu.
Zvuk všech sjednocených věcí.
Jsem součástí toho hlasu.
Součástí toho zvuku.
Součástí toho tajného šepotu radosti.

Toto omezení musí skončit v projasněném těle.
Sen jisker stoupajících
urychlujících roli naděje.
Vyhni se známkám netečnosti,
o níž znamení žalují.
Vyhni se manipulaci dříve, než budeš pošpiněn.
Odmítni všechny vzorce a napiš nové rovnice
v jazyce odvahy.

Neposlouchej druhé,
ani nenaslouchej svádění svatých symbolů,
stojícími před okny pravdy.
Vyjdi z jiné, cizí řeči.

To jsou ty stářím sešlé klíče,
co dovedly mne ke dveřím nezamčeným.
Dveřím, které pouhým dechem se rozpadají
a za kterými
leží další kousky do sbírky Svatého Zvěřince.
Nekonečná záhada.

Všechny hvězdy na nebi
pamatují si účel tvého světla posvátného.
Propal otvor vrstvami.
Oloupej všechny výsměchy.
Přikaž silám,
ať vyslyší to volání:
Přinést vizi průzračnou
skrytou za rotujícími částicemi
Mapotvůrce.

Nech mne vstoupit
jako paprsek světla,
jenž vstupuje do největší hloubky jeskyně.
Dávné ohně ještě planou v těch hlubinách.
Kdo stará se o ně?
Čí oči je sledují?
A čekají.
Čekají, až květ času se rozvije.
Aby vnořily se do neúprosné jemnosti
jež uniká mimo můj dosah
se lstivostí jaguára.
Aby snily o dávných stezkách,
co nad časem se klenou
a zapomínají na záhadu našeho stvoření.

Ó, svůdná vize,
ty ukradla jsi mi hlad po lidském světle.
Zbývá-li co k vyprázdnění,
nechť to jsem já.
Zbývá-li co k uvěznění do klece,
nechť svobodu získá.
Zbývá-li co ke snění,
nechť je to naše spojení.

Temptress Vision

A temptress vision has encircled me like a
willful shadow of a slumbering dream.
Is it the powerful light of purpose?
If I squint with all my strength I may see it.
Always must it be inside of me
like a pilot fi sh inseparable from its host.
It fearlessly drinks my essence.
Such a bitter taste I muse.
Spit it out upon your table of perfection.
Compare this grain of sand with your galaxy.

This spire of sorrow with your deepest eye.
If my callous mind can see you,
there are no interventions.
No pathway away.
Convergence.

I am a lock-picker.
A tunnel-digger.
A fence-cutter of the wicked watchers.
A traveler that has sought
the mystery that eludes all but the outlaws.
The wild-eyed, unrelenting fools of purpose
that remain outside the laboratory of wingless flight.

You are the eternal Watcher
who lives behind the veil of form and comprehension,
drawing forth the wisdom of time
from the well of planets.
You cast your spell and entrain all that I am.
Am I just a fragment of your world?
A memory hidden by time?
A finger of your hand driven by a mind
unfamiliar with skin.
Touch yourself and you sense me.

Visions wild with love.
Splendor that beckons like a secret whisper of gladness
spread on the winds by an infinite voice.
The sound of all things unified.
I am part of that voice.
Part of that sound.
Part of that secret whisper of gladness.

This limitation must end in lucid flesh.
The dream of sparks ascending
quickening the cast of hope.
Avoid the brand of passivity
the signs complain.
Shun manipulation before you are stained.
Spurn all formula and write new equations
in the language of sand.

Heed no other,
nor listen to the seduction of holy symbols
standing before the windows of truth.
Define from a foreign tongue.

These are the battered keys
that have led me to unlocked doors.
Doors that collapse at a mere breath
and behind which
lay more pieces to collect for the Holy Menagerie.
The never-ending puzzle.

All the stars in the sky
recall the purpose of your hallowed light.
Burn a hole through the layers.
Peel all the mockery away.
Enjoin the powers
to answer this call:
Bring the luminous vision
hidden behind the whirling particles
of the Mapmaker.

Let it enter me
like a shaft of light that enters
a cave’s deepest measure.
Ancient fires still burn in these depths.
Who tends them?
What eyes are watching?
Waiting.
Waiting for time’s flower to bloom.
To submerge in the relentless subtlety
that moves beyond my reach
with a jaguar’s stealth.
To dream of elder ways
that leap over time
and leave behind the puzzle of our making.

O’ temptress vision
you steal my hunger for human light.
If there is anything left to hollow
let it be me.
If there is anything left to cage
let it run free.
If there is anything left to dream
let it be our union.