Podstata lásky

Otázka:

Stále jsme učeni tomu, že láska je to jediné, co potřebujeme, že je to nejdůležitější věc. Že je hnací silou světa. A přitom kamkoliv se člověk podívá, tak je určitě nedostatek lásky. Pokud nechybí úplně, tak se přinejmenším někde skrývá a čeká, až bude nalezena. Proč je to tak?

Odpověď:

Láska má mnoho různých chutí, stejně jako různých emocí, včetně strachu, naděje, vášně a vzdoru. Existují také různé úrovně a kvality, které odlišují jednu naději či strach od jiné. Láska je spojena se strachem. To jinými slovy znamená, že tam kde není strach, může být láska; tam kde není láska, může být strach.

V říších duality můžeme s určitou mírou jistoty říci, že existuje jen jedno kontinuum: láska a strach. Všechno ostatní, každá emoce a pocit může být umístěn někam do tohoto kontinua. Šest Ctností Srdce se nalézá na pólu lásky, zatímco kruhy zla tvořené hněvem, frustrací, nenávistí, fanatismem, beznadějí – to všechno může být umístěno na pól strachu.

Když někam umisťujeme své víry a chování, tak vlastně umisťujeme naši pozornost někde na toto kontinuum lásky a strachu. Strach pochází z mnoha různých míst: z našich zkušeností, z vize naší budoucnosti, z našeho rodového původu (DNA), našeho vzdělání, naší víry. To všechno jsou místa, ze kterých strach vstupuje do našeho lokálního vesmíru.

Když vstupuje strach, vstupuje s ním i láska; a když vstupuje láska, vstupuje s ní i strach. Jsou vzájemně propojené. Jedno nemůže přijít bez druhého. Rozdíl spočívá v poměru mezi láskou a strachem. Dokonce i v nejvyšších vibračních světech platí, že existuje strach tam, kde je láska. Nicméně poměr lásky vůči strachu je tak vysoký, že strach nemůže být pociťován ani měřen.

Podstatou lásky je obsáhnout strach. Z nejvyššího je nejnižší; a z nejnižšího je nejvyšší. To je prastará víra, že strach (to nejnižší) pochází z nejvyššího (lásky). Samozřejmě opak je také pravdou. Strach je obvykle následek vjemu, že náš lokální vesmír se nám děje, namísto že my ho tvoříme. Zásadní důležitost má to, jak definujeme pojem „my“.

Jestliže definujeme sebe jako konečné, dočasné lidské bytosti žijící ve světě zjevného chaosu a fatalismu, pak inklinujeme k víře, že náš lokální vesmír není ovlivněn naší tvorbou nebo naším vedením. Jestliže sebe definujeme jako Nekonečné Jáství propojené s Jedním a Vším, pak inklinujeme k víře, že náš lokální vesmír reaguje na naše vedení, protože my splýváme s Jedním a Vším. Jsme jeho rozšířením do časoprostorové duality. Jsme čočkami, skrze které zažívá časoprostorovou dualitu na všech úrovních existence – včetně rostlin, zvířat a lidí.

Proto je konečný svět místem, kde se projevuje strach, zatímco nekonečné říše jsou místem, kde se láska svobodně potuluje a žije v dominanci nad strachem. Sebe můžeme definovat podle toho, jestli se považujeme za konečné či nekonečné. Také můžeme věřit, že jsme jak nekoneční, tak koneční a že tyto dvě součásti naší identity můžou být partnery vetknutými do jediného vědomí. A že toto jediné vědomí je poháněno láskou.

Jestliže se rozhodneme, že jsme obojím – jak nekonečným, tak konečným jástvím, která existují v partnerství, tak se můžeme rozhodnout, že budeme vědomě aktivovat vyšší kontinuum lásky. Že to budeme vnímat jako stále probíhající volbu, při které si toto naše partnerství vybírá interpretovat a vyjadřovat náš lokální vesmír jako lásku, namísto jako strach. Zvolíme si to a tu volbu si stále uvědomujeme.

Podstatou lásky je to, že si ji vybereme. Že si zvolíme tu možnost interpretovat náš lokální vesmír jako lásku – i když v našem mentálním oku nedokonalou – jako inteligenci informující náš lokální vesmír. Ona plyne do našich životů okamžik za okamžikem. A tento průvod okamžiků nikdy nekončí, dokonce i když konečné tělo skončí. To je podstata lásky. Existuje vždy. V každém okamžiku nás provází, podobně jako stín provází objekt, dokonce i ve tmě.

Věřit pouze v konečné znamená věřit v omezení. Proč bychom to dělali? Proč bychom si zvolili věřit, že poté, co naše konečné, dočasné tělo zemře, tak my, jako stav vědomí, zemřeme také? Že jsme jen naším tělem a ničím víc? Tyto otázky zodpovídáme pokaždé, když se přikláníme ke strachu. Pokaždé, když se k němu natahujeme a zveme ho do naší imaginace, myšlenek, pocitů a chování.

Pokaždé, když to děláme, tak se také natahujeme k lásce. Jak jsem zmiňoval dříve, tak láska a strach jsou jen různými konci stejného kontinua. Můžeme se na to podívat takto: láska existuje ve všech lokálních vesmírech všech životních forem ve všech časoprostorových dualitách. Ona je všudypřítomná. Nicméně, když je láska vyjádřená ve vibračních hustotách, které mají přirozeně fyzickou povahu, tak se smíchá se strachem, protože tyto hustoty na lásku zdánlivě nereagují.

Toto zdánlivé nereagování redefinuje naše vědomí na to konečné a řešící přežití. Zapomeneme naše nekonečné zmocnění s Jediným a Vším. V nižších dimenzích zažijeme odpojení našeho konečného vědomí od vyšších dimenzí našeho nekonečného vědomí. Tyto dvě části se rozdělí a vzdalují se od sebe po nespočet životů.

Jako nekonečné bytosti jsme se nade vše naučili jeden základní předpoklad, a to, že láska je podstatou toho, kdo jsme a že identifikováním s nejvyšší formou lásky, kterou si dokážeme představit, má strach méně místa v našem lokálním vesmíru. Strach bude v našem lokálním vesmíru také existovat, protože je vibrací lásky; není něčím, co by se mělo zničit. Je to něco, co bychom měli vědomě uctít a potom se posunout k vyšším vibracím existence, i kdyby se mělo jednat jen o jemný posun. Není bezvýznamný, stojí za povšimnutí.

Naše vědomí vnímá lásku jako kuličky na počítadle. Můžeme kuličku posunout doleva a definovat naše vjemy jako strach, nebo můžeme posunout kuličku doprava a interpretovat okamžiky našeho života jako lásku. Tam, kam se rozhodneme posunout „kuličku“ našeho počítadla, tam se formuje náš lokální vesmír. Jestliže nevnímáme žádnou lásku, pouze strach, tak náš lokální vesmír nám může vyhovět. To se pak stává začarovaným kruhem zla, který nás pokouší a pokud nejsme opatrní a rozvážní, můžeme tomu pokušení podlehnout.

To není o hříchu. Je to logický důsledek toho, kam umístíme kuličku na počítadle, co se týká lásky a strachu. Pokud tíhneme k polaritě strachu, tak zjistíme, že náš lokální vesmír to odráží a strach překrývá lásku. Naše konečné jáství si může na strach zvyknout. Naše Nekonečné Jáství nemůže, a přitom pozoruje samo sebe v konečném lokálním vesmíru, jako někoho, kdo může a dělá to.

Tato skutečnost je tím, co nás hněvá a vytváří stálý stav strachu. Tyto emoce na nás můžou číhat na pozadí našeho lokálního vesmíru a zabarvovat náš svět strachuplnými emocemi a mentální mlhou. Znovu opakuji, že to všechno je láska. Je to chemie toho, jak se mísí časoprostorová dualita s naším konečným vědomím. To vytváří tuto základnu lokálního vesmíru, kterou obýváme skrze naši rodovou DNA. To je důvod, proč neexistuje nic takového, jako je hřích – ať už prvotní či nikoliv.

Existují sociální zákony a principy, a jestliže jsou porušeny, tak jsme trestáni. Ale to není hřích. To je kriminální čin. Definice hříchu je, že náš trest je vyměřen Bohem, a proto nějakým vyšším zákonem. Že souzení neprovádí lidská porota nebo soudce, ale spíše sám Bůh, jeho Duch Svatý nebo boží poslové.

Láska k nám přichází tolika způsoby a z tolika různých úhlů, všemi možnými frekvencemi či vibracemi. Jestliže nalézáme sama sebe v lokálním vesmíru plném strachu, tak se z něj můžeme pomalu posunout pryč. Není to žádná magická věc, při které je zapotřebí kouzelnou hůlku nebo mantru. Je to volba, která je stále prováděna.

Co je to za volbu? Je to rozhodnutí věřit, že jsme jak konečnou, tak nekonečnou bytostí. Že svět, ve kterém žijeme, je odrazem partnerství mezi těmito dvěma jástvími. Že partnerství mezi konečným a nekonečným se může posunout k vyšším interpretacím a projevům lásky, nezávisle na tom, co vidíme v našem lokálním vesmíru. Není snad toto definice bezpodmínečné lásky?

Mnohokrát jsem napsal, že bezpodmínečná láska je vyjadřována a interpretována nedokonale. V nekonečném multivesmíru existence, ve kterém všichni žijeme, neexistuje nic absolutního ani dokonalého. Existuje pouze vibrační pozvednutí, které můžeme realizovat ve svém lokálním vesmíru. Bude nedokonalé, ale jestliže je provedeno s vědomým pocitem partnerství v nás a je činěno pro pozvednutí Jediného a Všeho, pak se jedná o formu bezpodmínečné lásky.

V kontinuu strachu a lásky je bezpodmínečná láska polaritou lásky, a jak můžete předpokládat, podmíněný strach je opačným pólem. Jeden pól existuje pro druhý. Ve vesmíru svobodné vůle si můžeme volit, kam v tomto kontinuu umístíme kuličku. Tato volba je vždy vnitřní. Následně se odráží ve všech našich chováních, formuje naše víry a bere nás za ruku a vede do světa, který jsme si sami vytvořili. Toto si potřebujeme uvědomit.

Takto se v naší představivosti odhaluje podstata lásky v nekonečném multivesmíru. To je dobrodružství, které všichni prožíváme – v našem případě – jako lidské bytosti v 21. století na Zemi. Jiné životní formy dělají svým vlastním způsobem to samé. Všichni žijeme ve svých lokálních vesmírech, které se prolínají a mají společný průnik s ostatními. V těchto oblastech průniku můžeme činy druhých interpretovat jako činy jiného Nekonečného Jáství, které dosahují do našeho lokálního vesmíru a navrhují nám, kam bychom měli umístit kuličku na počítadle a doufají, že naše ruka pohne kuličkou směrem k nedokonalé, bezpodmínečné lásce.

To je podstata lásky.