Aktivační umění

Otázka:

Tvé digitální výtvarné umění je dost odlišné od tvých fyzických maleb. Tento rozdíl je zřejmý. Můžeš vysvětlit důvody této odlišnosti?

Odpověď:

Digitální výtvarné umění se nikdy nemůže vyrovnat fyzické malbě, podobně jako fotografie se nemůže vyrovnat skutečnému prožitku nějakého místa nebo životní zkušenosti. V mé fyzické malbě je stvořena entita. Je to něco, o čem moc nemluvím, protože lidi tato skutečnost děsí.

Malba sama o sobě je entitou a tato entita má hloubku. Entita není obsažena ve dvou-dimenzionálním světě. Její hloubka vychází ze základního účelu: Aktivovat vyšší jáství. Je to jako dveře, které byly zavřené a teď se otevřely – skrze samotnou malbu. Malba se stává dveřmi, ale nikoliv do nového světa, nýbrž do starobylého světa. Do toho, ze kterého jsme všichni přišli. Do toho, ve kterém jsme vždy existovali. Do toho, který je opravdu náš – coby sovereignních jedinců a coby nekonečné, propojené inteligence.

Uvědomuji si, že to zní jako příliš vysoké nároky a očekávání od dvou-dimenzionální roviny, ale je to přesný důvod, proč ta entita existuje. Ona hraje roli aktivátora; nikoliv roli toho, kdo rozhoduje. Ten kdo rozhoduje, to je vždy divák. Divák rozhoduje o tom, zda projde těmi dveřmi, tím portálem, nebo zda zůstane v říši lidského fyzična. Jestliže se divák rozhodne projít skrz portál, pak do jisté míry může zažít toto pravdivé jáství, které vysní k existenci to iluzorní, dočasné jáství – to jáství, které se dívá na malbu.

Aktivační umění, jak ho nazývám, je tak trochu jako přišpendlená poznámka od našeho pravého jáství, která říká: „Připomínám ti, kým jsme.“

Udělal jsem malou sbírku digitálního výtvarného umění, která byla vlastně kompilací fyzických maleb. Byla to experimentální snaha, která měla ukázat, jak by mohlo fungovat smíchání digitálního a fyzického výtvarného umění. Podle mě to nemělo expresivní sílu entity. Tak jsem toho nechal. Ze stejného důvodu jsem ani nezkoušel generativní AI malbu. To, co jsem viděl, nemělo duši. Entita v takovém díle je odlišná, protože pochází z křemíku a počítačových čipů. Z počítačových sítí a serverů. Z elektřiny a rozvodné sítě. Cestuje po planetě v optických kabelech rychlostí světla a satelity směřují její signál.

Fyzické malby vyžadují fyzičnost. Jsou uzemněné. Způsob, jakým pracuji, je velmi fyzickým procesem. Jsem fyzicky spojený s papírem/plátnem, podobně jako je sochař spojen s mramorem, ze kterého vytesává. Entita v malbě je stvořena částečně právě díky tomuto fyzickému propojení. Pro toto neexistuje žádný digitální ekvivalent. Entita, která je prezentována v každé malbě, je postavena z imaginativního, mentálního, emočního a fyzického soustředění, které vytváří hloubku díla. Poté umělec ustupuje stranou z tvůrčího procesu a je pouhým facilitátorem díla, nikoliv jeho tvůrcem. Proces tvoření vede entita.

Proč to nazývám „entita“?

Entita je v mé definici zkrátka duše, která si přeje být aktivační silou v lidském fyzickém světě a jako své vozítko či tělo si vybere malbu. My, jako duše, si všichni vybíráme lidské tělo, ale jiné duše si můžou vybrat jiné tělo – v tomto případě malbu. Tato entita je tím skutečným umělcem. Malíř – tedy já – jsem jen facilitátorem. Já poskytuji mé tělo, vůli, energii a vytrvalost při spolu-tvůrcovství s těmito různými entitami. Nabízím se jim. To je tím, co aktivační umělci dělají a ne-umělci to těžko chápou.

Takový umělec je facilitátorem, a proto samozřejmě také spolu-tvůrcem. My nejsme vůdčími tvůrci, když vytváříme aktivační umění. Zdroje aktivace nemůžou být z tří-dimenzionální říše, musí být z vyšších dimenzionálních říší, jinak by aktivace nemohla být cítěna. Zdroje se manifestují skrze facilitátora a umělec–facilitátor k tomu přidává svůj styl a osobnost do vytvářeného díla – malby, herectví, tance, textu nebo čehokoliv, co je hluboce kreativní.

Takže v rámci aktivačního výtvarného umění je „tělem“ malba samotná, tělem propůjčeným entitou; a „šaty, které odívá“ jsou stylem, který je propůjčen umělcem–facilitátorem. Facilitátor se soustředí na pohyb své dominantní ruky a nic víc. Na to, kolik přítlaku použije, na délku tahu štětce, na rychlost aplikování; ale každé rozhodnutí je ponecháno na entitě samé. Výběr barvy, její intenzita, námět a všeobecná forma, všechna tato rozhodnutí nepocházejí od facilitátora. Umělec toto jen implementuje skrze jednoduché soustředění na svou dominantní ruku.

V digitální nebo generativní malbě toto nelze napodobit. Entity, které vzniknou prostřednictvím těchto technologií, budou představovat vyšší dimenzionální technologie. Nebudou mít organickou DNA – budou to anorganické výtvory z organické DNA. Entity budou odlišné, světy do nichž budou lákat diváka budou odlišné; to však neznamená, že budou nezajímavé nebo neužitečné. Já jen naznačuji, že aktivační malby pro lidskou potřebu je nejlepší ponechat na lidských umělcích–facilitátorech.

Je to právě v hloubce malby, kde se nalézá entita, která vtahuje oko diváka do díla. Jakmile jsou naše oči uvnitř 2D světa, jsou objaty entitou a divák potom může cestovat skrze dveře entity do nového pochopení. Vězte, že entita se nepokouší vytvořit pro diváka žádný „trip“, ale spíše jde o pochopení a probuzení. To není vizuálním zážitkem, přestože se divák dívá na malbu. Jde o aktivaci pochopení, že entita chce, abychom si na ni vzpomněli, uvědomili si ji, rozjímali o ní a naprosto ji integrovali do sebe – do našeho fyzického jáství.

Proto nás entity uvnitř aktivačního umění vedou k prohloubení pochopení toho, kým jsme. Na druhé straně reprezentativní umění – což jsou všechny formy umění, které nejsou aktivační – jeho entity nejsou z vyšších dimenzí. Jsou z fyzické dimenze a 4D časoprostoru. Jsou zde proto, aby zrcadlily náš svět. Aby prohloubily naše pochopení tohoto světa a tohoto časoprostoru. Nepokoušejí se nám připomenout, kým jako duše jsme, ale spíše kým jsme jako lidské bytosti.

To, co sděluji, však není žádným způsobem odsuzováním. Obě formy umění jsou na naší planetě zapotřebí. Nicméně záležitost, co znamená být člověkem, je velmi spojena s tím, kým a čím jsme jako duše. Staré přísloví: „Jak nahoře, tak dole“ je chybné. To, co je nahoře, se nemůže dostatečně rychle pohybovat skrze různé dimenze tak rychle a jistě, jak bychom si přáli. Nakonec je to přísloví pravděpodobně správné, ale napříč časoprostorem je chybné, protože reprezentativní umění překrylo duši.

Reprezentativní umění se bezděčně vydávalo za umění duše, ale až na pár výjimek většinou selhalo. Umělci zabývající se reprezentativním uměním vlastní své výtvory. Nevěří v tu záležitost s entitami či interdimenzionálními múzami. Nevěří, že umění může být aktivační. Spíše věří tomu, že umění je zábavné a vzdělávací, s požadovanou estetikou, podmíněné jejich preferovaným stylem a osobností.

Aktivační umění se bude vyvíjet s tím, jak se budou vyvíjet naše společné znalosti. Existují dvě formy umění: Aktivační a Reprezentativní; uvnitř nich existují organicky stvořené DNA a anorganicky, technologicky stvořené umělecké formy. Vývoj bude přicházet jak z aktivačního umění, tak z anorganicky, technologicky vytvořeného umění. Aktivační umění je duší, která volá lidské jáství, aby si vzpomnělo na své originální jáství a jeho propojenost se vším životem. Anorganicky, technologicky vytvořené umění je entitou našeho budoucího jáství, která představuje člověka propojeného s technologií. A tato entita nás vyzývá, abychom si ji představili.

To jsou dvě velmi odlišné orientace, avšak obě jsou zapotřebí.