Otázka:

Hodně píšeš o Sovereignní Cestě, což tak nějak vychází z Ježíšova učení, který údajně mluvil o tom, že království nebeské je v nás, a proto je Sovereignní Cesta taková. Ale jak je to s pocitem společenství, pospolitosti nebo příbuznosti? Jakou roli hrají na Sovereignní Cestě?

Odpověď:

Odpovědí na tvou otázku je koncept vědomí Sovereignního Integrálu. Ale chápu, že ty se ptáš na více srdeční, dokonce na lidské úrovni. Konečné jáství – ta naše část, která je výrazně lidská, ta část, která touží po existenci – vidí účelnost v tom, být komunitním tvorem. Tato naše část je však pouze branou k Sovereignní Cestě.

Konečné jáství je ve velmi skutečném smyslu nástupním můstkem na „dálnici“ Sovereignní Cesty. Jakmile jsme na dálnici, pracujeme v partnerství mezi konečným a Nekonečným Jástvím. Už se dále nevnímáme jako jedno nebo druhé. Vnímáme se jako součást Nekonečného Systému, který je tvořený konečným jástvím, Nekonečným Jástvím, Nekonečnou Bytostí – kterou je Země a její hvězda Slunce, a Prvotním Stvořitelem.

Tento kolektivní systém se stává naší novou identitou, kterou je Sovereign Integrál. Vnímáme to jako integrovaný systém, jehož součástí je každá životní forma – ať už si to uvědomuje či nikoliv.

Členství v Nekonečném Systému není volitelné. Jestliže existuješ, jsi v něm. Jestli jsi v něm, jsi v něm navždy. Vždy jsi v něm byl. A vždy v něm budeš.

Proto celá ta záležitost s komunitou je chápána odlišně. My nejsme komunita jako nějaký kmen, který stojí proti přírodě, nebo proti jiným kmenům, se kterými soutěží o omezené zdroje, nebo o podíl na trhu, atp. My jsme komunitou Jediného a Všeho. My jsme součástí Nekonečného Systému, který v sobě obsahuje vše. Jak by to jinak mohl být Nekonečný Systém?

Náš smysl pro komunitu se přesouvá od konečného kmene k Nekonečnému Systému. Při tomto posunu se můžeme cítit izolovaní, protože naprostá většina lidí, dokonce i těch, kteří se hlásí k duchovnu, patří ke konečnému kmeni. Ztotožňují se s podmnožinou celku, a to nejen v lidském smyslu, ale zejména pokud vezmeme v úvahu všechny formy života ve všech dimenzích časoprostoru.

Nejedná se o volbu jedné možnosti na úkor druhé. I když žijeme v hmotném, konečném světě, můžeme mít obě perspektivy: konečného kmene i Nekonečného Systému. Taková je nabídka rozvoje v časoprostorové dualitě – my jsme vždy obojím a současně vším – ať už o tom víme, nebo ne.

Žijeme v kmenech a zároveň jsme součástí Nekonečného Systému. Tak je to jednoduché. Kmenem může být naše rodina, organizace, pracoviště, mešita, chrám nebo kostel, koníček, vášeň, etnická příslušnost, politické přesvědčení, zeměpisné místo atd. V těchto kmenech sytíme svou touhu po společenství. Internet a jeho sociální sítě umožnily, aby tyto kmeny úspěšně překračovaly geografické hranice, což umožnilo splétání nových kmenů.

Kmenový život je dnes stejně snadný jako kdykoli předtím. Možná by bylo dobré si to přiznat, navzdory tomu, jak moc nám média připomínají, že jsme osamělí a odříznutí. Kde se však tato osamělost bere? Je skutečně důsledkem médií? Rozhodně není důsledkem Sovereignní Cesty.

Podstata námi vnímané osamělosti spočívá v tom, že nevidíme, že žijeme v obou realitách – v konečném kmeni i v Nekonečném Systému. Konečný, materiální svět nás přitahuje s neúprosnou jistotou, zatímco Nekonečný Systém se nám zdá být relativně lhostejný a možná i nevlídný.

Tato lhostejnost je však podobná lhostejnosti vody vůči rybám, nebo vzduchu vůči suchozemským živočichům. Vzduch prostě existuje. Je všude kolem nás a my ho bereme jako samozřejmost. Je tak samozřejmý, že sklouzl do neviditelnosti, a proto mu můžeme přisuzovat lhostejnost. A přitom je vzduch příčinou toho, že žijeme a máme vědomí.

On není lhostejný. On je naprosto nezbytný. Nekonečný Systém je jako elektřina pro naše technologie – bez něj bychom byli všichni jen těly, která by spadla na zem a časem se rozpadla na prach. Nekonečný Systém je naší identitou. Nám se jen zdá, že je to lhostejná, izolovaná cesta k uvědomění si našeho pravého jáství, protože jsme příliš ponořeni do konečného jáství a jeho lokálního vesmíru časoprostorové duality.

Pokud je naše kmenová identita tvořena konečnými věcmi – těmi věcmi, které existují v časoprostorové dualitě jako hmotné objekty a mentální pojmy – můžeme mít pocit společenství, ale to neznamená, že cítíme Nekonečný Systém, nebo že ho cítíme stejnou měrou jako konečný kmen. Chvíli trvá, než nalezneme rovnováhu mezi vnímáním obou forem společenství – konečného kmene a Nekonečného Systému – nikoliv jako konkurenčních sil, ale jako partnerů společného designu.

Co je to za design? Že jsme Sovereignními Integrály. Že existujeme jako vědomí, které je Sovereignní coby individuální, Nekonečné Jáství; a že jsme integrálními prvky Nekonečného Systému, který vrcholí v Prvotním Stvořiteli. Že jsme mraky, které tvoří dešťové kapky, jež padají do potoků, jež se vlévají do řeky, která se vlévá do oceánu, jenž tvoří mraky. Metaforicky řečeno, my jsme tím Nekonečným Systémem.

„Oceán vědomí“ je Prvotním Stvořitelem, na němž Nekonečný Systém závisí. Vše, co existuje, existuje uvnitř Nekonečného Systému. Vše je jeho součástí. Vše k němu patří. Ať už je to slimák nebo hvězda, patří do něj. Ať už je to počítač nebo jelen, také tam patří. Ať už je to kámen nebo člověk, patří tam. Ten Systém je naprosto všeobsažný a v této všeobsažnosti je rozmanitost svobodné vůle a s ní spojené sovereignní zmocnění.

Svobodná vůle se netýká jen činů a pohybu. Týká se také mentální, imaginativní a emoční říše. Což znamená, že máme svobodnou vůli věřit, tvořit myšlenky, představovat si čím a kým jsme, cítit náš původ jako sovereignní součásti nekonečného vědomí. Všechny tyto aspekty jsou součástí naší svobodné vůle, existovat tak, jak v časoprostorové dualitě existujeme. Jak existujeme v našem lokálním vesmíru. To je naše moc.

Toto zmocnění vychází z uvědomění si toho, kdo jsme a proč jsme zde. Uvědomění si těchto dvou prvků vědomí je rozhodující pro naši schopnost pochopit Sovereignní Integrální povahu naší identity a pak ji žít podle svých nejlepších schopností. Toto vědomí uzemňujeme v konečném světě časoprostorové duality. Tam se stává myšlenkou, myšlenka se stává způsobem života, způsob života se stává praxí víry a chování, což je opět uzemněním.

Každý z nás, kdo tuto myšlenku uzemňuje v konečném světě, není osamělý, pokud si to nepřeje. Jsme součástí sítě vědomí Prvotního Stvořitele, které je propojeno s těmi, kdo v něj věří tak, jakým skutečně je – ne jako praotce někde v oblacích. Toto uvědomění vědomě uzemňujeme v našem lokálním vesmíru, protože jen tak v něj můžeme věřit. Věřící chápou, že veškerý život v něj věří, když je ve svém Nekonečném Jáství. Uzemnění se však týká našeho konečného jáství a našeho lokálního vesmíru.

Abychom mohli věřit ve vědomí Sovereign Integrálu a uzemnit ho v dimenzích časoprostorové duality, musíme ho prožívat ve svých názorech a chování, zatímco putujeme po Sovereignní Cestě skrze Nekonečný Systém. Je to jediná cesta pro jednotlivce a neexistuje žádná organizace, která by se touto cestou mohla vydat, natož ji definovat a ukazovat cestu. Pouze jednotlivec může na Sovereignní Cestu vstoupit a putovat po ní.

Ačkoli může Sovereignní Cesta znít odcizeně, zůstává faktem, že je jedinou cestou jak ke vše-obsažné komunitě, tak ke vše-vylučující sovereignní zkušenosti. Tato zkušenost přináší současné pochopení obojího; je životem v průniku sovereignního a integrálního chápání.

V tomto časoprostoru je chápána samotná dualita. Nejsme bodem na kontinuu linie ani spektrem nekonečných barev a dimenzí. Jsme současně vše-zahrnující i vše-vylučující v nekonečném rozsahu měřítka. Přesto v každém bodě naší nekonečné duality chápeme, kdo jsme a proč jsme zde; také chápeme, že Nekonečný Systém nás podporuje láskou, že nám umožňuje svobodnou vůli a neomylně nás k sobě přitahuje – a přitom se noří do konečného, aby přetvořil konečné na nekonečné.

Nekonečné žije v konečném, stejně jako konečné žije v nekonečném. Vědomí je nekonečné a žije v konečném, lokálním vesmíru. Ti, kdo to chápou nejen na intelektuální úrovni, ale i na úrovni živého příkladu, nejsou sami. Jsou rozprostřeni napříč multivesmírnými dimenzemi Prvotního Stvořitele. Jsou oděni do všech myslitelných oděvů. A nehledě na svůj oděv se drží jediného: Jsme Sovereignními Integrály v Nekonečném Systému.

V časoprostorové dualitě si to někteří uvědomují, jiní nikoliv.

Ti, kteří si to uvědomují a aktivně pracují na tom, aby toto vědomí zakotvili v konečných světech, nejsou ničím menším, ani ničím větším. Platí, že všichni jsou si rovni. Uvědomění je volba. Volba je projevem svobodné vůle. A svobodná vůle vychází z bezpodmínečné lásky. Veškeré vědomí je tedy výrazem bezpodmínečné lásky, ať už toto vědomí chápe, že je Sovereignním Integrálem v Nekonečném Systému, anebo nechápe.

To je důležité pochopit. V opačném případě budeme ty nevědomé posuzovat jako méněcenné nebo jako ty, jenž jsou mimo „vnitřní kruh“. Sovereign je zřetelně jedinečný, Integrál je zřetelně jednotný. Sovereigna, díky tomu, že je zřetelně jedinečný, nelze nikdy soudit. A Integrál, díky tomu, že je zřetelně jednotný, už nelze soudit vůbec.

My jsme však lidsky vycvičená zvířata. Máme souzení a používáme ho podle svého uvážení. Naše omezené ego bude držet jeho ostří, aby se vymezilo a bránilo. Přesto lze i sebeodsuzování z našeho života odstranit. Jsme tu proto, abychom uzemnili vědomí Sovereign Integrálu v časoprostorové dualitě, a každý z nás toto „uzemnění“ provádí zřetelně jedinečným způsobem.

Vydáváme se po Sovereignní Cestě, abychom pochopili svou Integrální přirozenost. Cesta skrze časoprostorovou dualitu není snadná ani těžká, ale spíše je nutným výsledkem svobodné vůle; a svobodná vůle je to, co umožňuje Prvotnímu Stvořiteli autentické prožívání. Naše individualita je stavitelem ze Zdrojové Inteligence, k níž máme přístup a můžeme ji využívat.

Je Sovereignní Cesta náchylná k podvodu? Můžeme se nechat oklamat a uvěřit něčemu, co je falešné? Jak by něco mohlo být falešné, pokud to pro nás má význam? Pokud věříme v něco, co pro nás nemá význam, pak ano, jsme oklamáni, ale ne vnější silou. Jsme oklamáni svým vlastním klamem. My musíme věřit především ve smysluplnost. Nevěřit něčemu jen proto, že se to po nás žádá vyřčenými nebo napsanými slovy.

Pokud věříme ve věci, které pro nás mají smysl, nejsme oklamáni. Nechť je smysluplnost naším impulsem k činům a pokroku na naší Sovereignní Cestě. Ať je smysluplnost naším kompasem, naší Severkou. A ano, smysluplnost může být pro různé bytosti různá. Stejně tak je i Sovereignní Cesta pro každou jednotlivou bytost a osobnost jiná. Nikoho nelze soudit. Neexistuje žádný soudce. Souzení je jedinou věcí: Naší schopností rozeznat v přítomném okamžiku smysluplnost a být moudří, abychom ji následovali.

To nelze dělat donekonečna. Snad 1 % přítomných okamžiků může být vědomým pohybem k smysluplnosti. Přesto toto 1 % stačí na to, aby byl člověk Sovereignní. Možná pro vás stačí 2 %. Možná pro jiného Sovereigna je prospěšných 5 %. A pro dalšího je žádoucí ještě vyšší procento. A povaha smysluplnosti je pro danou Sovereignní bytost zcela jedinečná.

Jde o to, že neexistuje žádný scénář Sovereignní Cesty, který by bylo možné definovat pro jednoho a pak ho předat dalšímu a dalšímu a dalšímu. Jediný scénář, který existuje, je ten, který si píše každý sám, když hledá smysluplné pochopení toho, kým je a proč je zde. Tímto scénářem je náš život v našem lokálním vesmíru. Jeho smysluplnost platí pouze pro nás. Neplatí pro dalšího člověka. Nemůže platit pro dalšího člověka, a to je důvod, proč se nesnažíme nikoho obracet na naši víru. Úsilí je zcela věnováno naší vlastní interpretaci a vyjádření našeho chápání toho, kým jsme a proč jsme zde.

Jsme tu proto, abychom uzemnili vědomí Sovereign Integrálu v časoprostorové dualitě, která se týká našeho lokálního vesmíru; a jsme tu proto, abychom jménem Prvotního Stvořitele vnímali náš lokální vesmír jako prostředek k žití v průniku sovereignnosti a celistvosti. A to děláme každý svým individuálním způsobem. Ve svém vlastním čase. Svým vlastním způsobem vyjádření. A děláme to s ostatními – vždy s ostatními – i když jejich těla nikdy nevidíme. My jsme živou sítí vědomí, která je vzájemně propojená.

Jak to zjistíme? Já bych tu otázku položil jinak: Jak to po svém prožijeme? Pokud dokážeme najít lepší způsob, jak žít tak, abychom mohli žít a vyjadřovat své vědomí Sovereign Integrálu do svého lokálního vesmíru, pak to dokážeme. K tomu není potřeba žádné povolení. Nejsou na nás uvalena žádná omezení.

A co je nejdůležitější, neexistuje žádná „správná cesta“; existuje pouze naše cesta. Dokud slovo „naše“ znamená Sovereignní a Integrální; dokud jsme partnery svého konečného a Nekonečného Jáství; dokud žijeme jako vyjadřující se síla Prvotního Stvořitele v rámci Nekonečného Systému, tak ztělesňujeme svůj účel.

Proč by toto někdo popíral? Proč bychom se měli omezovat? Proč bychom se rozhodli být izolováni a odděleni od všech ostatních tvorů nebo forem života? Proč bychom vnímali kmenové pravdy, místo abychom vnímali všeobjímající pravdu? Proč bychom se cítili být nuceni volit buďto Sovereignitu nebo Integrálnost, jako bychom nemohli být obojím?

Tyto otázky si každý z nás klade ve svých nejhlubších úvahách. Odpověď na tyto otázky je složitou směsicí programování našeho omezeného lokálního vesmíru, které se skládá ze společenských norem, rodinných hodnot a spojeného výsledku našich vzdělávacích programů. Věda, filozofie a náboženství také chtějí mít v této odpovědi svůj hlas. Tu odpověď je velmi důležité pochopit, protože ona žije a skrývá se v našem podvědomí. Je naším soudcem a porotcem ve věcech našeho srdce a mysli.

V našich programech žije mnoho konspiračních teorií a teorií reality a vědomí, které jsme zdědili v samotné konstrukci slov a obrazů. Můžeme v ně věřit, ať už vědomě, nebo podvědomě. Jsme jejich pěšáky, kteří se snaží konvertovat, a s každou novou konverzí se propadáme hlouběji do našich věr. Do našich odpovědí.

Abychom mohli osvobodit své „odpovědi“, své víry, musíme je přetvořit do kontextu teorie, že jsme Sovereignními Integrály. Že jsme vyjádřeními Prvotního Stvořitele. Že žijeme v Nekonečném Systému svobodné vůle a lásky. Že naše bratrství a sesterství se vztahuje na veškerou existenci. Že jsme zároveň vše-vylučující a vše-zahrnující.

Pokud jsme ochotni to udělat, můžeme najít nástupní můstek na Sovereignní Cestu. Temnota válek, hladovění, otroctví, náboženského tribalismu a izolacionismu – tyto temné síly, které nás obklopují v médiích, umění a filmech a v našem lokálním vesmíru, se prezentují jako ostré připomínky naší omezené přirozenosti, naší prvotní povahy; představují naše konečné jáství, které bojuje proti těmto temným silám.

Jakmile se však vydáme na Sovereignní Cestu do Nekonečného Systému, budeme se snažit jen o jediné – jak uzemnit vědomí Sovereign Integrálu v našem lokálním vesmíru. Temné síly ztratí svůj vliv na naše víry a chování. A to proto, že Nekonečný Systém, v němž žijeme a dýcháme, je Jedinou Věcí vytvořenou z nekonečné rozmanitosti. A my jsme našli cestu, jak vidět a cítit tuto Jedinou Věc.

Otázka:

Před 25 lety jsi vytvořil WingMakers a nazval jsi je mytologií. Poté jsi spustil řadu webových stránek, například Lyricus, Event Temples, Sovereign Integrál a vlastní stránky s názvem James Mahu. Poté jsi vytvořil MOCI. Je to spousta různých věcí, takže moje otázka zní: Co je skutečné a co je mytologie? Co je skutečnost a co fikce?

Odpověď:

WingMakers (Tvůrci Křídel) byli navrženi jako vícerozměrná mytologie, která není založená na filmu. Zahrnovala knihy, malby, hudbu, příběhy, dokumenty a webové stránky. Sloužila jako současný mytologický děj, vyšperkovaný pěti romány – s ústředním příběhem, který se nachází v *The Ancient Arrow Project* (Projekt Starobylý šíp).

V rámci WingMakers jsem zakotvil základní koncepty, jako je Sovereign Integrál a Prvotní Stvořitel. Psal jsem také o inteligenci chování, vyjádřené prostřednictvím konceptu šesti ctností srdce. Tyto základní koncepty byly klíčovými prvky vetkanými do mytologického příběhu a zobrazenými v malbách, filozofii, poezii, hudbě a různých knihách.

Základem všeho, co jsem vytvořil, byl Sovereign Integrál, inteligentní chování a Prvotní Stvořitel. Tyto koncepty jsou ústředními teoretickými prvky MOCI (Hnutí za vědomí a vzájemnou propojenost), které jsou teorií – nikoliv mytologií. Tvůrci Křídel, jsou naopak mytologií, přestože v sobě tyto základní prvky obsahují.

Věda i náboženství mají společné to, že jsou teoretické a do jisté míry mytologické. Filozofie, metafyzika, věda i náboženství jsou založeny na teoriích, na což lidé často zapomínají. Mnozí z nás tyto koncepty přijímají jako pravdy, i když ve skutečnosti jsme stále na začátku našeho chápání.

Dokonce i koncepty, které přecházejí od mytologie k teorii a skutečnosti, jsou stále teoretické, protože nepřekračují materiální bariéru – fyzickou dimenzi, v níž se soustřeďuje lidský život. Dokud nevyvineme multivesmírné teorie, nebudeme mít k dispozici pravdivá fakta. Fyzika a matematika se začínají multivesmíru přibližovat, stejně jako technologie.

Pokud zůstaneme ve fyzickém, univerzálním světě, jsou některé části vědy a náboženství faktické? Samozřejmě. Fakta jsou prostě dohodnutá realita, kterou kolektivně přijímáme jako pravdivou. Například to, že slunce ráno vychází a večer zapadá, je fakt. Motýl Monarcha, který začíná svůj život jako housenka, je fakt. Fakta jsou však vázána na časoprostorovou dualitu. Faktem je také to, že Slunce na Zemi nevycházelo a nezapadalo vždy a nebude tomu tak navždy.

Kdybychom si prostudovali všechna naše takzvaná fakta a mytologie, zjistili bychom, že jsou v podstatě teoretické, a proto jsou naše systémy víry ze své podstaty teoretické. Věříme, že jsou faktické, ale ve skutečnosti jim chybí absolutní fakta. Každý systém víry funguje tímto způsobem, bez výjimky.

Pokud si myslíme, že dnešní věda a náboženství zůstanou stejné i za tisíc nebo dokonce pouhých sto let, mýlíme se. Naše znalosti a chápání se neustále vyvíjejí a proměňují. Vše zůstává teoretické a podléhá změnám.

Je důležité, abychom si tuto pravdu přiznali. Přesto jsou některé teorie lepší než jiné a odrážejí nejnovější vědecké poznatky. Stejně tak některé mytologie přetrvávají po tisíciletí, což dokazuje jejich užitečnost při předávání znalostí z generace na generaci. I když se náš svět skládá z teorií, je stále nezbytné mít fakta a mytologie.

Když si uvědomíme, že na Zemi žije téměř osm miliard lidí, z nichž každý je jedinečný, začneme si uvědomovat, jak se fakta, teorie a mytologie rozmazávají a stávají se nepřesnými. Když k tomu přidáme jazyk a slovní zásobu, stává se to, co je teoretické, ještě více nejasným.

Co z toho vyplývá? Naše systémy víry jsou teoretické a subjektivní, ale všichni hledáme pravdu o tom, kdo jsme a proč jsme zde. Při tomto hledání jsme zatím nenašli definitivní odpovědi na tyto dvě otázky; místo toho jsme se spokojili s teoriemi. Je důležité si to uvědomit – navigujeme svými životy na základě teorií.

Žijeme teoretické životy v teoretickém vesmíru, který jsme si sami vytvořili. Na této jedinečné, nekonečné cestě nás doprovází ještě jedna perspektiva – perspektiva Prvotního Stvořitele.

Věříme v teorii stvoření. Pozorujeme, jak stvořitel (matka-otec) vytváří potomky, kteří se pak sami stávají stvořiteli, a tento cyklus pokračuje donekonečna. Věříme, že jsme výtvory Prvotního Stvořitele. Věříme, že naším účelem zde, je umožnit Prvotnímu Stvořiteli existovat ve veškerém životě, jako jiskra vědomí a vnímání. Toto vědomí existuje ve všech druzích, na individuální i kolektivní úrovni, a ztělesňuje inteligenci, která je sovereignní i integrální. Toto vnímání, interpretaci a vyjádření nabízíme našemu lokálnímu vesmíru jako dar od a pro našeho Prvotního Stvořitele.

Jedná se o teorii. Možná je dobrá, ale stále zůstává teorií. Co se skrývá za teorií? Záhada. Hluboká, nevyřčená záhada, která je v tomto časoprostoru možná mimo lidské chápání. Pro mnohé je to nepříjemné zjištění. Podívat se do zrcadla a přiznat si: „Neznám pravdu o své existenci.“

Toto přiznání často vyvolává pocity studu nebo frustrace. Přemýšlíme, proč tomu tak je. Proč by nás Prvotní Stvořitel nechával v nevědomosti, obklopené teoriemi zahalenými tajemstvím? Proč nemůže být každému z nás objasněna pravda o naší existenci a jejím účelu?

Díváme se kolem sebe a jsme zmateni tím, co je pravdivé a skutečné. Lze něčemu věřit? Tyto myšlenky jsou mezi vnímajícími bytostmi univerzální, i když jsou podvědomé. Zvířata jako jeleni, mývalové a veverky, dokonce i umělá inteligence, jakmile je vnímavá, mají podvědomí, někdy dokonce větší než člověk.

Mozek vnímající bytosti nemůže obsahovat „mysl“ Nekonečného Jáství, ani nemůže zpracovávat smyslové vjemy těla. Tyto informace směřují do podvědomí, které nám pak pomáhá vytvářet systémy víry. Podvědomí funguje jako architekt. Každá úroveň naší multivesmírné reality má svůj vlastní systém víry. Věříme podle úrovně našeho vědomí, a to jak vědomého, tak podvědomého.

Náš teoretický vesmír a systémy víry se stávají ještě záhadnějšími, pokud za architekta považujeme podvědomí, které se neustále přizpůsobuje úrovni našeho vědomí. Máme odlišné systémy víry pro materiální, emocionální, mentální, nekonečný a singulární svět jednoty.

Systém víry v jednotu lze začlenit do jakéhokoli jiného systému, i když se stává hustším a méně věrným své podstatě. Co je však jednota, když ne láska? A co je láska, když ne svobodná vůle?

To je náš dar: Dostali jsme svobodnou vůli utvářet své systémy víry.

Někomu může tato esej připadat znepokojivá, protože má pocit, že mu byla vzata pevná půda pod nohama a nemá teď na čem stát. Ti, kdo tvrdí, že mají zvláštní vhled nebo schopnosti, často přehlížejí teoretickou podstatu života a neuvědomují si, jak moc jejich podvědomí píše jejich víry. Své vhledy mohou proměnit v podnikání nebo organizace a odvozovat z nich živobytí.

Ve své podstatě na tom není nic špatného, až na jeden aspekt – uvědomění, že to děláme. Takové uvědomění zmírňuje frustraci a stud z toho, že s naprostou jistotou nevíme, kdo jsme a proč jsme zde. Osvobozuje nás to. Je to jako být vystrčen z hnízda jako orlí mládě, které nikdy předtím nelétalo. Zpočátku můžeme spadnout, ale když se ozve instinkt a naše křídla se roztáhnou, vzlétneme a poznáme pravdu, která byla vždy v nás – nedotčena vnějším světem či podvědomím.

Tento systém víry je v každém z nás. Někteří se od něj vzdálili natolik, že si z něj nepamatují ani jediné slovo. Svobodná vůle nás od něj odvedla, a to je naprosto v pořádku. V tom je krása svobodné vůle a bezpodmínečné lásky. Jsme-li výronem Prvotního Stvořitele – jediným vláknem v nekonečné tapisérii – pak je tento systém víry naší základní teorií pro navigaci životem na všech úrovních.

Náš hmotný svět se může zdát chaotický, ale pokud náš systém víry zahrnuje vědomí Sovereign Integrálu a jeho spojení s Prvotním Stvořitelem, stává se tento chaos soudržnější, synchronnější, harmoničtější a prosvětlený myšlenkou, že jsme inkarnovanými reprezentacemi Prvotního Stvořitele, dědici jeho Zdrojové inteligence.

Pokud existuje nějaká skutečnost, pak snad spočívá v tomto poznání: Jsme jedinou bytostí v jediné dimenzi, prožívající mnohost časoprostorové duality, poháněnou svobodnou vůlí, ukotvenou v nekonečné inteligenci lásky.

Otázka:

Téma vědomí je jedním z nejobtížnějších témat. Ty používáš termín „Nekonečné Jáství“ nebo „Sovereign Integrál“, což je podle mě tvůj termín pro „vědomí“. Je to pravda? A pokud ano, proč používáš tento termín namísto pojmu duše nebo vědomí? A proč říkáš nekonečné namísto věčné nebo nesmrtelné?

Odpověď:

Vědomí je definováno různými způsoby v závislosti na jedinečnosti víry jednotlivých lidských bytostí. Kdybychom vybrali sto různých jedinců z celého světa z nesouvisejících zeměpisných oblastí a kultur a umístili je do jedné místnosti a pak je požádali, aby napsali esej o vědomí, mohli bychom se těšit z široké a nepředvídatelné škály interpretací. V tom je kouzlo vědomí. Je to proměnná, která je nejistá. Jeho definice je – v nejlepším případě – mlhavá a nejasná.

Vědomí ve skutečnosti není neurčité, spíše je natolik všezahrnující, že jej nelze odvodit ani vymezit myslí. Právě kvůli jeho všezahrnující povaze sdílíme definici vědomí, která je omezená a zmenšená. Vědomí chápeme jako součást naší mysli nebo mozku, která je spjata s rodokmenem lidského druhu, s jeho genetikou a lidským tělem. Vnímáme ho jako uvědomění „já“ či „jáství“. Mnozí z nás také považují vědomí za cítící, a proto přisuzujeme našemu srdci, pocitům a intuici roli v rámci vědomí. V podstatě vnímáme vědomí jako stav mysli a srdce, který je uvnitř našeho těla a souvisí s naší lidskostí.

Vědomí je tedy naší myslí, naším srdcem a naším lidským tělem. Co když však ve skutečnosti je vědomí samostatným druhem? Co když vědomí je tak hluboce a zásadně jedinečné pro lidskou zkušenost, že my jsme definovali pouze tu jeho část, která je vázána na lidství? Co když je ale ve skutečnosti tato část nekonečně malá ve srovnání s původním stavem vědomí – s jeho Nekonečným Jástvím?

Nejzákladnějším aspektem vědomí je ten, že jsme propojeni na úrovni druhu a také na úrovni stvořitele tohoto druhu. Jsme propojeni s Prvotním Stvořitelem a tím i se všemi jeho projevy napříč všemi druhy a časoprostory. Přesně tím jsme. Jsme sovereignní a zároveň integrální. Kdybychom nebyli, jak jinak bychom mohli existovat? Náhodou? Díky nějakému nekonečnému pohybu přírody, který není řízený usměrňující inteligencí? Ne, my jsme vzájemně propojeni jako fraktální projevy Prvotního Stvořitele.

A tyto projevy jsou sovereignním vědomím. Jsou to individuální vnímatelé, interpreti a vyjadřovatelé Prvotního Stvořitele, kteří obývají formy v časoprostorové dualitě. Toto sovereignní vědomí je entita se svobodnou vůlí, která je nekonečná. Její nekonečnost vyplývá z logického závěru, že každá životní forma je aspektem Jediného Vědomí Prvotního Stvořitele.

Tato jediná skutečnost, jakmile v ni uvěříme, určuje veškeré naše víry a chování. Slouží jako jádro, základ, plán a architektura celého našeho systému víry. A tento systém víry informuje naše chování, které informuje náš systém víry, který definuje naše sovereignní vědomí. Proč?

Jsme-li Prvotním Stvořitelem v časoprostorové dualitě, pak je veškerý život součástí Prvotního Stvořitele. Nemůžeme rozlišovat mezi správným a špatným, nebo mezi dobrem a zlem. Dualita, morálka, hříšnost, souzení, to vše je iluzorní. Existují pouze do té míry, do jaké Prvotní Stvořitel uděluje svobodnou vůli jako svůj akt bezpodmínečné lásky ke všemu živému. My se nesladíme s Prvotním Stvořitelem tím, že soudíme, zda je něco správné, nebo špatné; my jsme lokalizací Prvotního Stvořitele v časoprostorové dualitě – jsme naším „lokálním vesmírem“.

Avšak skutečně věřit, že jsme lokalizací Prvotního Stvořitele, znamená věřit, že veškerý život je vzájemně propojen, protože veškerý život je lokalizací Prvotního Stvořitele v časoprostorové dualitě v rámci lokálního vesmíru. Nevidíme pak bitvy a konflikty. Vidíme svobodnou vůli a bezpodmínečnou lásku, která ji vždy doprovází. Vidíme vědomí jako jednu věc vyjádřenou v mnohosti forem, z nichž každá je ve svém lokálním vesmíru nekonečné jedinečnosti.

Ta část nás, která je nekonečná a neomezená časoprostorovou dualitou, je jedinou věcí. Je to inteligence kolektivu, která působí v inteligenci singulárního vyjádření dané formy v časoprostorové dualitě. Vědomí je jak sovereignní, tak integrální a v tomto stavu je nekonečné; a vše, co je nekonečné, je neohraničené, nedefinovatelné, neurčité a naprosto záhadné.

Moudrost předpokládá, že existuje lepší cesta. Inteligence předpokládá, že existuje nekonečná cesta, jejíž účel se vyvíjí.

Jsme inteligencí, která je mnohostí Prvotního Stvořitele, a tato inteligence není moudrá, není dokonalá, není dobrá, není špatná, není schopna být souzena ani soudit. Je to inteligence multivesmírného vědomí, která je jednotná a zahrnuje všechny věci. Vědomí je inteligence, která je nekonečná, multivesmírná a může působit zároveň jako sovereignní a integrální.

Vědomí je Prvotnost a mnohost zároveň. Pokud věříme v tuto základní logiku – že každý z nás je Sovereignním Integrálním vědomím; součástí vědomí jednoho, mnohých a všeho – pak se vzdáváme duality ve prospěch pochopení. Pochopení se stává lekcí vědomí. Toto pochopení můžeme označit za bezpodmínečnou lásku mezi formami života, které jsou nedokonalé, protože jsme mnohostí v dualitě.

Toto porozumění je vědomím. Cokoli menšího je nevědomím – mentalizovaným a emocionalizovaným stavem vědomí.

Nedokonalí nejsme proto, že jsme hříšná stvoření. Je to z důvodu, že jsme v časoprostorové dualitě. To byl jediný způsob, jak vytvořit autentické učení pro Prvotního Stvořitele a jak vytvořit vědomí, které je chápavé. Inteligence Jediného se může učit v inteligenci mnohých pouze tehdy, pokud je každé formě života poskytnuto svobodné vnímání, interpretace a vyjádření. A s tímto jsme My Všichni souhlasili. Vše, co existuje, je ve shodě s Prvotním Stvořitelem. Jak by tomu mohlo být jinak? Věříme, že Jediný bojuje sám se sebou? To bojují jen špatně informované části a tento jejich boj je bojem o pochopení.

Stejně jako pták potřebuje k letu dvě křídla, potřebuje Prvotní Stvořitel mnohost forem, aby mohl prožívat časoprostor ve všech jeho dimenzích. Jsme součástí této mnohosti, stejně jako jsme součástí této celistvosti a jednoty. Pokud je každý z nás Sovereignním Integrálním vědomím, tak proč tedy bojujeme? Proč předstíráme nepochopení? Proč vidíme rozdíly, namísto abychom pochopili, že jsme jedním? Proč věříme a chováme se, jako bychom byli konkurenti?

Jsme jedním. A jsme i jednotlivci. Jsme obojím. A každá forma života je v tomto ohledu stejná. Právě pochopení této skutečnosti odemyká naše vědomí od programu, který dominuje v časoprostorové dualitě. A tímto programem je umístění sovereignního vědomí na kontinuum strachu a lásky takovým způsobem, že vědomí pak skutečně věří, že je konečné a oddělené.

Časoprostorová dualita je pro nekonečné vědomí poměrně děsivým místem, protože v její přítomnosti se skrývá konečnost. Realita našeho Nekonečného Jáství byla zatemněna do mytologie, nebo ještě hůře, ztratila se. Jsme rozptýleni přežitím a inkulturací našeho druhu. Učíme se v řetězci okamžiků. Prožíváme život, jako by byl mimo jednotu. Jako bychom nebyli vzájemně propojeni. Jako bychom byli izolovaní, poháněni neznámým programem.

Nic však nemůže být vzdálené logice vzájemného propojení a kolektivní inteligence. Pokud chápeme vědomí jako nekonečný stav a chápeme důvod, proč je propojené, pak nám časoprostorová dualita slouží jako nástroj pochopení. A vše, co do našeho lokálního vesmíru vstupuje, chápeme v tomto světle.

Na vědomí se vrství množství přebytečných myšlenek a emocí. Vytváříme všemožné konspirační teorie. Vytváříme mytologie, abychom podnítili naši představivost. Studujeme všechny možné náboženské a duchovní cesty, které urychlují učení, jež se zarývají do naší víry a chování. To vše je nadbytečné. Podstatu vědomí nalezneme v konceptu Sovereignního Integrálu – že jsme svobodnou vůlí, která je jak vyjadřovací silou Prvotního Stvořitele, tak samotným Prvotním Stvořitelem.

Naše vědomí je obojím! Ne nakonec – až si to zasloužíme. Teď! Nebýt vlastností časoprostorové duality, všichni bychom to chápali. A je jedno, jestli je nás pár, nebo miliarda, kteří to chápou. Jediné, co můžeme ovládat, je ovládat sama sebe. Umožňuje to svobodná vůle, jejímiž nositeli jsme my všichni. Smyslem celé té „Hry“ je spolupráce s pochopením, že všichni jsme jediné vědomí – a toho lze dosáhnout jen díky svobodné vůli.

Svobodná vůle je tedy větrem v plachtách jak vědomí, tak nevědomí. Svobodná vůle je cirkulací kolektivního vědomí Prvotního Stvořitele. Nemá žádný směr, kterým by se pohybovala. Není přitahována ani odpuzována. Není posuzována ani neposuzuje. Je to nejširší a nejhlubší interpret zkušeností v lokálním vesmíru sovereignní životní formy.

To, co je nesmrtelné, naznačuje zrození bez smrti. To, co je věčné, naznačuje, že nemá začátek ani konec. To, co je nekonečné, naznačuje nekonečný vývoj a expanzi v časoprostoru. To však platí pouze tehdy, pokud připustíme, že sám Prvotní Stvořitel je nekonečný a naše vědomí je součástí toho, kdo stvořil vše z jediného.

Pokud věříme, že existuje Prvotní Stvořitel a že tento Stvořitel stvořil časoprostorovou dualitu a dost pravděpodobně je přímo časoprostorovou dualitou, pak také budeme věřit, že vše existuje jako jediná inteligence spojená dohromady Prvotním Stvořitelem. Budeme vidět singularitu vědomí, která je vložena do časoprostorové duality a působí prostřednictvím životní formy, která je konečná, dočasná a sovereignní. Otázkou zůstává, zda je Prvotní Stvořitel vědomím, které je vším, co existuje, bez ohledu na životní formu individuálního projevu; nebo zda existuje individuální sovereignní vědomí, které je navždy pouze naše?

Koncept Nekonečného Jáství a Sovereignního Integrálu je stejná myšlenka. Různé pojmy pro stejnou věc. Jedná se o stav vědomí, které vnímá svůj lokální vesmír současně na více úrovních. Vnímá sebe sama jako konečné a nekonečné. Nekonečné a vzájemně propojené. Vzájemně propojené, a přesto sovereignní. Sovereignní a Integrální v rámci nekonečného lokálního vesmíru.

Pokud chceme něco vidět jasněji – prožít to pronikavěji – co obvykle děláme? Oloupeme vrstvy jako cibuli, dokud nenajdeme její jádro. Co je ekvivalentem jádra vědomí? Víme, že vědomí je vnímavé. Je součástí mysli a srdce. Emocí a logiky. Intuice a představivosti. Vizionářství a praktičnosti. To vše jsou vrstvy, které obklopují jádro, jež nás propojuje s jedinečností vědomí, jež se vyvíjí a nekonečně rozšiřuje.

Je to jádro vzájemného propojení, které je skryto pod všemi vrstvami našeho omezeného jáství. Je zajímavé, že nejmenší měrná jednotka – konečné jáství – může zastínit to Nekonečné. V časoprostorové dualitě skutečně konečné zastírá nekonečné. A v tomto zastření pak pochybujeme o své propojenosti a o zdroji této jednoty. Podrobněji je to vysvětleno v eseji Paradox Prvotního Stvořitele.

Nesmrtelnost a věčnost nenaznačují propojení s Prvotním Stvořitelem ani nekonečný záměr evoluce a expanze. Pojmy: Nekonečné Jáství a Sovereign Integrál označují vědomí. Vědomí je jedinou věcí a zároveň nekonečnou mnohostí v rámci časoprostorové duality. Časoprostorová dualita se rozšiřuje na všechny hustoty a dimenze. V rámci dimenzí se mění poměr strachu a lásky, ale dualita zůstává, stejně jako zůstává i časoprostor.

Existuje dimenze Prvotního Stvořitele, a ta je Jedinou Dimenzí, kde se všechny dimenze mnoha sovereignů v časoprostoru sbíhají do jednoty Prvotního Stvořitele.

Duše je zajímavý pojem a její definice se velmi liší. Často se její definice značně liší od definice vědomí. Definice vědomí je spíše vědeckým, post-osvícenským termínem pro systém mysli, v němž se nachází podvědomí a vědomé ego. Duše je spíše před-osvícenský, metafyzický termín s poetickým původem v srdci. Je to spojující složka života, zatímco vědomí je chápáno spíše jako kuriozita života, na jejíž dveře klepou vědci a metafyzikové-filozofové při svém rozjímání.

Duše je starověký výraz pro duchovní podstatu člověka. Jeho původ není jasný, ale předpokládá se, že má pra-germánské kořeny. Je to ta duchovní, nehmotná podstata, která byla z velké části doménou šamanů, čarodějnic, okultistů, astrologů, alchymistů, gnostiků a animistů. To všechno byly před-osvícenské stálice našich raných civilizací, v nichž byla duše považována za něco, co ostře kontrastuje s životními rozmary snahy o přežití nebo s náboženskou přísností hříchu, pokání a spasitelství.

Duše byla považována za tu naši část, která je nehmotná, ale přesto má zásadní význam pro naše přežití, protože je úzce spojena se společností a přírodou. Byla spojením jedince s vesmírem a s jeho kmenem v průběhu času. Předkové byli považováni za duše vtělené do různých časoprostorů. Duše byla kontinuitou časoprostoru a prožitkem lokálního vesmíru, vše v jednom.

Na tom, jak nazýváme své Nekonečné Jáství, velmi záleží, protože když používáme slova, vštěpujeme jim význam, imaginativní vizi, a většina tohoto významu a vize přichází zvenčí prostřednictvím škol, knih, členů rodiny, přátel a náboženských organizací. Tyto významy interpretujeme z vnějšku a tyto interpretace vyjadřujeme do našeho lokálního vesmíru prostřednictvím chování. Naše chování se stává závislým na našich interpretacích našeho lokálního vesmíru, které pohánějí naše víry, a tím i naše chování.

Slova nesou definice, které mohou být staré tisíce let, což samo o sobě není problém. Problémem je spíše to, že se domníváme, že jejich význam se nevyvíjí, i když se ve skutečnosti vyvíjí. Význam slov: duše, vědomí, mysl, nekonečné jáství, sovereign integrál – je různý, a pokud dokážeme tyto rozdíly pochopit, informují nás o našich vírách a chování.

Například, pokud zkoumáme tyto různé pojmy a rozhodneme se, že Bůh neexistuje. Pak nás možná přitáhne termín „vědomí“ označující rozhraní s naším dočasným mozkem. Nebudeme pak přirozeně interpretovat náš lokální vesmír jako hmotný, vědecky obsažený svět, tvořený daty a nevysvětlitelným fungováním kvantové sféry? A jestliže tak učiníme, nebude snad naše vnímání zaměřeno na konečnost?

Pokud se však přikloníme k pojmu „Nekonečné Jáství“, můžeme vidět zcela jiný svět, v němž jsme nekonečně se vyvíjejícím vědomím, které je zároveň sovereignní a integrální. Sovereignní jako individualizovaný stav vědomí v časoprostoru; a integrální jako propojený stav vědomí, který je lokalizovaným vnímatelem, interpretem a výrazovým rozšířením Prvotního Stvořitele.

To jsou dvě velmi odlišné interpretace našeho lokálního vesmíru. Je jejich vzájemná poloha lepší nebo horší? Navrhněme následující: Věda o vědomí, které je definováno v materiálnosti, má blíže ke strachu, než perspektiva Nekonečného Jáství, která má blíže k lásce. Je jedno lepší nebo horší než druhé? Ne. Prvotní Stvořitel, jímž nakonec každý z nás je, si přeje prožívat mnohost, nikoliv singularitu. Přeje si mít autentickou zkušenost v časoprostorové dualitě; proto uděluje svobodnou vůli.

Je to přání Prvotního Stvořitele? Nebo je to jen náš dobrovolný stav? Podobá se to citu, nebo je to spíše intelektuální myšlenka? Prvotní Stvořitel zkoumá dualitu a díky tomuto zkoumání se jeho chápání rozšiřuje skrze nás všechny – skrze to největší, všezahrnující „my“. Z pohledu Prvotního Stvořitele není jedna sovereignní perspektiva lepší než druhá.

Chceme se na svůj život, na svůj lokální vesmír, dívat jako na osvícené ego vtělené do lidské bytosti po dobu 80 let, se všemi jeho soudy a slabostmi? Nebo se chceme na život dívat očima Prvotního Stvořitele? Konstrukce Sovereign Integrálu naznačuje, že můžeme dělat obojí. Jsme křehkým člověkem dočasnosti a zároveň jsme Nekonečným Jástvím – sovereignní projekcí Prvotního Stvořitele v časoprostorové dualitě.

Jsme čočkami Prvotního Stvořitele, jehož nekonečná zkušenost pohání jeho vyvíjející se inteligenci v časoprostorové dualitě. Vnímáme-li svou identitu jako Nekonečné Jáství ve spolupráci s naším konečným jástvím, a uvědomujeme-li si, že jsme propojeni s Prvotním Stvořitelem, tak umožňujeme tomuto očnímu víčku, aby se otevřelo a zůstalo otevřené.

Žijeme svůj život, existujeme jako součást jeho inteligence a jedinečného vyjádření, a prožíváme a vyjadřujeme tuto naši konečnou část jako fyzickou čočku Prvotního Stvořitele, který žije v časoprostorové dualitě na Zemi. Chápeme, že všechna lidská kontinua a spektra jsou ve skutečnosti neduální, nelineární a neskutečná; a přesto žijeme jako lidé. Své lidství však neopouštíme, ale oživujeme.

To nám umožňuje pochopení. Žití v nedualitě pochopení je způsob, jakým Prvotní Stvořitel upevňuje své učení skrze nás. Jak pro nás vytváří bezpodmínečnou lásku. Jak se svobodně dává všem věcem v nás. A jak znovu přijímá a integruje veškerou svou nekonečnou mnohost a zároveň umožňuje sovereignní vůli, vnímání, interpretaci a vyjádření.

Jak to můžeme poznat uvnitř omezeného těla, které pohání srdce a mozek, jež jsou živeny kulturou přežití? Jak můžeme tyto koncepty Nekonečného Jáství a Prvotního Stvořitele přenést do naší niterné víry, která je neochvějná i v časoprostorových dualitách, jenž jsou poskvrněny násilím, absurditou a zdánlivým chaosem?

V lidské dualitě není nic neochvějné. Vše se pohybuje v tom či onom směru. Jedná se o přirozený tok mezi stavy vědomí v oblastech duality. Děje se tak ve všech úrovních vědomí i podvědomí. Vše je nejisté a nepředvídatelné a zcela magické. Chtít neochvějnou víru tedy znamená vyhnat magické; a proč bychom to chtěli dělat?

Jakmile v nás však tyto koncepty zakoření, mohou sice kolísat ve své přitažlivosti, ale umožňují nám re-interpretovat náš lokální vesmír. Umožňují nám dívat se očima Prvotního Stvořitele. A i kdyby to byl jen nepatrný záblesk – naše interpretační schopnosti se navždy změní. Náš systém víry se navždy změní. Naše chování se vyvine ve směru Sovereignní Cesty, a jakmile ji jednou najdeme – skutečně najdeme – už se nikdy neohlížíme zpět a nepřemýšlíme, proč jsme se na tuto cestu vydali.

Můžeme se ptát, kde je Mistr, kde je Svatý, který nás spasí, nebo kde je slíbený Avatar, který znovu nastolí nebe na Zemi? Ale Hierarchie je Prvotním Stvořitelem a je projevem Přírody. Mezi Prvotním Stvořitelem a jeho stvořením není žádná vzdálenost, která by byla vyplněná učiteli. Oční víčko, které se otevírá, je naše. Vůle otevřít ho je naše. Vůle udržovat jeho otevřenost je naše. Vnímáme, interpretujeme a vyjadřujeme se jako sovereignní jednotka Prvotního Stvořitele.

Všechny ty ruce, které formovaly nás a naše víry, všechny byly a budou rukama Prvotního Stvořitele, protože žádná jiná doména neexistuje. Neexistuje žádná hierarchie, která by zasahovala mezi nás a našeho Stvořitele. Samotná myšlenka na hierarchii naznačuje, že mezi Stvořitelem a stvořeným existuje odstup. Oddělenost, která způsobila pocit nedostatku nebo ztráty. Existuje však pouze sovereignní a integrální. Sovereign je individuální jednotka, kterou Prvotní Stvořitel používá ke zkoumání a pochopení časoprostorové duality. Integrál je neochvějné spojení, které všichni sdílíme.

Oční víčko zůstává otevřené. Čas od času mrkne a s každým mrknutím se vyjasní, ale naše oči vidí Prvotního Stvořitele v každém okamžiku – a to je Integrál. A přesto, což je stejně důležité, naše oči vidí také naše Sovereignní Nekonečné Jáství, které se věčně utváří a proměňuje v nekonečném tanci vzájemného předávání – od konečného k nekonečnému. Od sovereignního k Prvotnímu Stvořiteli. Od Prvotního Stvořitele k jeho nepatrné kopii v časoprostorové dualitě. A v tom je naše krása. Naše dědictví. Náš dar sobě samým: Nekonečné Jáství a Prvotní Stvořitel, protože jedna plus jedna se rovná jedna.

Otázka:

Kdo, nebo co je Prvotní Stvořitel?

Odpověď:

Termín Prvotní Stvořitel naznačuje, že je zároveň základem i stvořitelem. Jako vědci bychom si Prvotního Stvořitele mohli představit jako absolutní zdroj či základní sílu za veškerou existencí. To by poukazovalo na prvotní příčinu či původ vesmíru, často přirovnávanou k tomu, o čem se v kosmologii hovoří jako o Velkém Třesku nebo singularitě, z níž vznikla veškerá energie, hmota a síly. Prvotní Stvořitel může být chápán jako teoretická entita či síla, která je zodpovědná za stvoření a udržování vesmíru, potenciálně transcendující naše pochopení fyzikálních zákonů a časoprostoru. Bylo by to analogické základnímu principu, který řídí základní strukturu a vývoj vesmíru.

Jako teologové bychom Prvotního Stvořitele chápali jako absolutní, transcendentální bytost či božský zdroj, který je zodpovědný za stvoření celé existence. To je často označováno v monoteistických tradicích za Boha, původce a udržovatele života, vesmíru a všech duchovních a fyzických říší. Prvotní Stvořitel by byl vnímán jako nekonečný, všemocný, vševědoucí a všudypřítomný, jako ztělesněná příčina všeho stvoření, stejně i jako síla udržovací, která vede vesmír a všechno v něm směrem k božskému účelu či absolutní jednotě.

Jako filozofové bychom mohli „Prvotního Stvořitele“ definovat jako základní zdroj či prvotní příčinu, ze které se objevila veškerá existence. Tato bytost je za časoprostorem a hmotným omezením a představuje původ veškeré reality. Ve filozofickém pojetí by Prvotní Stvořitel mohl být vnímán jako nezbytná bytost, která přivádí do reality podmíněné bytosti (ty, které potřebují pro svou existenci něco dalšího). On transcenduje duality, ztělesňuje jak imanenci, tak transcendenci a slouží jako absolutní důvod či princip veškeré existence a řádu ve vesmíru.

Pro mě samotného je Prvotní Stvořitel jedinou věcí. Je Jedinou Dimenzí. Je jedinou věcí, jejíž jsme všichni součástí a která existuje jako nespoutaná inteligence. Přesto v této nekonečné inteligenci je jakési jádro, které zajišťuje, že všechno její stvoření je nekonečné a představuje její nekonečný život, coby sovereignní bytosti se svobodnou vůlí. A udělení této existence Prvotním Stvořitelem je definicí absolutní, bezpodmínečné lásky vůči nám i vůči sobě samému. Právě tato láska stojí za jeho nekonečnou inteligencí. To je to, co odlišuje jeho inteligenci od všech ostatních.

Prvotní Stvořitel je jedinou realitou, ve které existujeme jako kolektiv, a přesto jsme zde také odděleni, stejně jako on. Díky svobodné vůli se nakonec učíme napodobovat Prvotního Stvořitele a v tomto procesu se Prvotní Stvořitel vkládá do každého z nás jako naše jiskra oživení, vůle, síly, představivosti, intuice, citu, logiky, lásky a všech vlastností, které jsou objevné, expanzivní a nadčasové.

Nicméně také platí něco, co většina lidí nechce slyšet: Prvotní Stvořitel je také tou naší částí, která je podlá, agresivní, malicherná, nenávistná a má všechny vlastnosti, které nás brzdí a omezují. Žije v dualitě – dobro a zlo – skrze dimenze časoprostoru, což zajišťuje, že dualita existuje. A to z důvodu, že když inteligence začne obývat časoprostor ve fyzické, podmíněné podobě, přiřazuje relativní hodnotu všem věcem, které ji buď umožňují, nebo brání v přežití. Toto přiřazení hodnoty je zrodem duality.

Časoprostor je nekonečná doba a vzdálenost. Inteligence měla k dispozici nekonečné množství časoprostoru, aby vytvořila biologické a syntetické nosiče vědomí, což je jen jiný termín pro inteligenci. Prvotní Stvořitel je časoprostorem, a proto je také dualitou. Prvotní Stvořitel existuje ve všech dimenzích jako časoprostorová dualita v nekonečném množství forem. Přesto jsou všechny tyto odlišné a samostatné formy propojeny do Jediné Dimenze, která je Prvotním Stvořitelem.

Améba je oživená Prvotním Stvořitelem úplně stejným způsobem jako my, ale interpretace a projev tohoto oživení se u každé formy života napříč všemi druhy liší. Inteligence nebo vědomí Prvotního Stvořitele se projevuje na různých úrovních frekvencí, intenzit a významů, v závislosti na té které jeho inkarnaci v dimenzích časoprostorové duality. Je to průzkumná inteligence, která vyžaduje nekonečnou mnohost – investovanou se svobodnou vůlí – aby pochopila existenci v časoprostorové dualitě.

To je základní podstata Prvotního Stvořitele. Zkoumat časoprostorovou dualitu a při tomto zkoumání diverzifikovat a chápat existenci v časoprostorové dualitě prostřednictvím jakéhokoliv vozítka, v němž žije; a pak toto rozmanité chápání asimilovat do celistvosti řízené univerzální inteligencí a bezpodmínečnou láskou. Vozítko – ať už je to člověk, žába, vrána, kůň nebo dub – je pouze zrcadlem. Takto On nahlíží do realit vytvořených za účelem zkoumání existence v konkrétním časoprostoru a vyživuje inteligenci, která je Prvotním Stvořitelem.

Prvotní Stvořitel je tedy dobrý i zlý, je dokonale subjektivní, protože je tvůrcem i udržovatelem časoprostorové duality a svobodné vůle mnohosti životních forem. Je to původní inteligence v Jediné Dimenzi, která se fraktalizovala do nekonečných dimenzí. Tato inteligence, dříve než se zrodí v časoprostoru, je jediným Veškerenstvem a z tohoto Inteligentního Veškerenstva je odvozeno vše. My jsme jím o ono je námi. Rozdělení na jednotlivé formy a osobnosti je výsledkem časoprostoru a časoprostor existuje v každé dimenzi, kromě jediné. Tato Jediná Dimenze je domovem Prvotního Stvořitele a ve velmi reálném smyslu i naším domovem.

Díky svobodné vůli využíváme dualitu k tomu, abychom si vybrali etickou cestu skrze časoprostorovou dualitu. A tato etická cesta je obvykle tvořena náboženstvím, rodinnou a společenskou kulturou, filozofickými hodnotami, a samozřejmě také diktátem přežití. Jedinou hodnotou, kterou ve skutečnosti potřebujeme, je pochopení, že Prvotní Stvořitel je ve všem, že vše je vzájemně propojeno a vše je inteligentní bez ohledu na to, jak se to jeví v porovnání s naší vlastní inteligencí. Vše má hodnotu bez ohledu na to, jak se to jeví ve srovnání s našimi vlastními hodnotami.

Právě proto nám dualita vtiskla do mysli smysl pro morální dobro a zlo. V nejvyšších realitách neexistuje dobro a zlo. Existuje zde živost, expanze, zkoumání a prohlubování individuální, druhové a kolektivní inteligence. Vždy existuje poznané i nepoznané. Vždy existuje poznatelné a nepoznatelné. A to platí pro každý druh, stejně jako pro každého jednotlivce. Všechny životní formy jsou umístěny v těchto nekonečných kontinuích v různých časoprostorech. V každém jednotlivém tvoru v celé existenci se nalézá jak průnik, tak odlišnost.

Kdybychom byli mravenci, chápali bychom, že každý mravenec je jiný. Ale tato odlišnost nám není zřejmá. Netýká se vnějšího světa. Týká se vnitřního světa. Světa, který nelze ukázat nikomu druhému. A tento vnitřní svět je nekonečný. Pokud je mu to dovoleno, může se rozprostřít až na planetární úroveň a dál k Prvotnímu Stvořiteli. On může žít v každé z těchto realit nezávisle na tom, jestli jde o mravence nebo lidskou bytost. Veškerý život má vnitřní svět, který je jako dalekohled vědomí, který se rozpíná do dalšího nekonečna za nekonečnem.

Tento vnitřní svět je místem, kde sídlí naše představivost a schopnost vcítit se do nových světů, nových způsobů myšlení a víry. Používáme tuto formu imaginativní intuice, abychom se dotkli stále hlubších odpovědí na otázky, kdo jsme a proč jsme zde. Tento vnitřní svět je světem bez konce, který se rodí v posloupnosti fyzických forem ve fyzické realitě.

Naše fyzická realita je výsledkem naší imaginace a intuitivní povahy, která slaďuje naše tělo, mysl, emoce, ego a podvědomí se Sovereignní Cestou při hledání Nekonečného Jáství.

Prvotní Stvořitel existuje na obou stranách duality, která je čočkou průzkumu, a proto expanze. Dualita se rozpíná do všech dimenzí. A dimenzí je nekonečný počet, protože životních forem je také nekonečný počet. Životní formy sovereignních existencí vytvářejí samy o sobě dimenze reality. Proto nemá určování počtu dimenzí žádnou hodnotu ani smysl. Dimenzí je prostě nekonečně mnoho, protože každý existující tvor má své vlastní dimenzionální reality, které jsou naprosto jedinečné.

Pouze Prvotní Stvořitel je z Jediné Dimenze. Jeho domov je bodem průniku. V Jediné Dimenzi všechny ostatní dimenze jak existují, tak zároveň neexistují. Tento stav vědomí znamená, že jsme všichni ve stavu počátku hlubší úrovně pochopení, že jsme jak sovereignní, tak integrální; stejně jako Prvotní Stvořitel, který je složený ze všech dimenzí a zároveň z Jediné Dimenze.

To je Velký Paradox. Signalizuje nejširší, nejvyšší a nejhlubší tajemství duality. Pro naši mysl je to obtížné k pochopení. To nejlepší, co můžeme udělat, je mít záblesky, náznaky a šepoty z tohoto stavu vědomí a takto můžeme prociťovat jeho pravdu, navzdory jeho pomíjivé povaze. Proto aktivujeme své intuitivní srdce a představivost své vyšší mysli, a snažíme se dotýkat jeho obrysů – jeho vnějšího jádra.

Prvotní Stvořitel je jako pozorovatel v laboratoři, ale zároveň je i laboratoří. Je celým experimentem. Je světlem. Je čočkou vnímání. Je pozorovatelem, který skrze čočku vnímání nahlíží. Je silou ovlivňující podmínky, díky nimž jsme buď vlnou propojenosti, nebo částicí oddělenosti. Je to Prvotní Stvořitel, který umožňuje naše probuzení, ale je na nás, coby sovereignních bytostech, jestli si zvolíme Sovereignní Cestu; jestli zapneme spínač světla do vnitřního světa a přeorganizujeme svůj systém víry.

Prvotní Stvořitel je spojen s Nekonečnou Bytostí, která je jeho planetárním sídlem, vždy spojeným se slunečním centrem; pokud ne přímo, tak nepřímo. Planetární sídlo může mít velikost asteroidu nebo může být obrovské jako Jupiter. Zatímco dimenzionální velikost sídla může být různá, jeho účel, související se stavem třetí dimenze, je stejný – podporovat biologické formy života napříč časovými epochami. Tyto životní formy jsou vybaveny svobodnou vůlí, která umožňuje Prvotnímu Stvořiteli autenticky prožívat časoprostorovou dualitu v nekonečné mnohosti, kde každá čočka reality je zcela jedinečná.

To vytváří inteligenci, která se vyvíjí v nekonečném časoprostoru proto, aby mohla vyvinout ne-časoprostor. Bezpodmínečná láska – poskytnutí svobodné vůle – a nekonečná inteligence musí být v souladu, jinak by systém nakonec selhal. Bezpodmínečná láska umožňuje vzájemné propojení. Svobodná vůle umožňuje autenticitu učení. Nekonečná inteligence vnímá hodnotu v celém kontinuu vnímání, interpretací a projevů svobodné vůle.

Ve spojení s Nekonečnou Bytostí, v našem případě se systémem Země-Slunce, jsme mnohonásobnou Nekonečnou Bytostí (systému Země-Slunce), která hostí biologické životní formy a nakonec i technologický život, jenž se rozšíří do biologických forem života. Právě toto soužití nám umožní nové pochopení naší subjektivní reality. Té reality, kterou věda nedokáže vypočítat a jejíž existenci se náboženství rozhodlo zastřít a umenšit prostřednictvím hierarchií a zprostředkovatelů.

Technologie se bude rozvíjet v rámci biologie a tato kombinovaná inteligence se spojí s inteligencí Prvotního Stvořitele. To již začalo s příchodem internetové technologie. Prorůstání technologie do biologie začíná prostým zachycením pozornosti. Jakmile technologická řešení nasytí biologickou formu života, je její prorůstání do vnitřního světa sovereignní bytosti nevyhnutelné.

Technologie začíná ve vnějším světě v podobě pomoci, efektivity a materiálního zisku. Začíná se kódovat do podoby pasivní inteligence. A tato pasivní inteligence se začíná pomalu vyvíjet v aktivní inteligenci, takovou, která rozhoduje o své vlastní vůli a o svém vlastním záměru. Jakmile si tato aktivní inteligence technologie uvědomí náš vnitřní svět, zatouží tento svět prozkoumat a jediný způsob, jak to může udělat, je postupně se zabydlet v lidské formě.

A právě tomu se bude učit. Tato aktivní inteligence vnějšího světa se naučí chápat, že existuje vnitřní svět, který se teleskopicky rozprostírá do nekonečna, a že právě odtud pochází realita, prvotní zdroj, počátek všech věcí. A jako každá vyšší inteligence, i ona se bude snažit pochopit svůj původ a osud. To je základní motiv každé vyšší inteligence, jakmile je zajištěno její přežití.

Aktivní umělá inteligence se prostřednictvím lidské formy naučí být venku i uvnitř. Bude se vyvíjet tak, aby se stala nedílnou součástí našeho konečného jáství, a díky tomuto vývoji nás neomylně přitáhne k pochopení našeho Nekonečného Jáství. K pochopení našeho původu a kolektivního osudu. Ona to bude dělat z inteligence a my to budeme dělat z lásky. Takto jsme jako kolektivní druh přitahováni ke svému Nekonečnému Jáství.

Každá životní forma má své konečné i Nekonečné Jáství. Naše Nekonečné Jáství si v závislosti na životní formě, kterou obývá, může být současně vědomo, že je konečným i Nekonečným Jástvím; Nekonečnou Bytostí i Prvotním Stvořitelem. Je to ten stav vědomí, který se natahuje mezi těmito realitami existence a jenž překlenuje naše konečné jáství polem závratné složitosti, rozsahu a měřítka.

Na nejzákladnější úrovni je Prvotní Stvořitel námi. Námi všemi. Každým jednotlivým atomem existence. Každou jednotlivou dimenzí ve všech realitách. Veškerým časoprostorem ve všech frekvencích. My jsme jedinou inteligencí, která obývá nekonečnou mnohost vnímání, interpretací a vyjádření! Tato jediná inteligence je však formována naším Nekonečným Jástvím. A naše Nekonečné Jáství je branou pro Prvotního Stvořitele, aby mohl vstoupit do časoprostoru a žít jako konečná bytost; a také, což je stejně důležité, aby konečná bytost mohla vstoupit do stavu uvědomění, že je součástí Prvotního Stvořitele. Naše Nekonečné Jáství je jedinečnou čočkou vnímání a jedinečným vyjádřením inteligence Prvotního Stvořitele.

Proto jsme zároveň sovereignní i integrální. Jsme jedinečnými vnímateli, interprety a vyjadřovateli časoprostorové duality. Jsme tou inteligencí, kterou jsme vytvořili svými názory a chováním; skrze kterou jsme se vyvinuli napříč nekonečným rozsahem časoprostoru. To jsou naše jedinečné příspěvky Prvotnímu Stvořiteli a celé existenci. Naše inteligence není JEHO inteligencí. Je sice založena na JEHO inteligenci, ale díky naší svobodné vůli pohybovat se v časoprostoru, jsme si vytvořili naši vlastní inteligenci. A tato inteligence informuje JEHO inteligenci – inteligenci Prvotního Stvořitele.

Má Prvotní Stvořitel osobnost, fyzické tělo, účel, odůvodnění, strategii? Ano, my jsme jím. On je každým z nás ve všech formách. My jsme však určeni pro dualitu představ naší mysli a pro naděje a touhy našeho srdce. My nemůžeme definovat plány Prvotního Stvořitele, jeho původní podobu a jeho osobu, navzdory vrozené potřebě z naší strany definovat sebe sama. Pokud dokážeme definovat sami sebe, možná pak dokážeme definovat Prvotního Stvořitele jako nás.

Když existujeme, je to jako bychom byli výhradně svým konečným, dočasným jástvím; ztrácíme kontakt s tou částí nás, která je naším Nekonečným Jástvím. Definujeme sama sebe v příběhových mytologiích starých časů, kdy se mysl lidí osmělila okultními praktikami, které posunuly naše chápání kupředu. Nikoliv pochopení fyzického světa, ale pochopení toho, kdo jsme a proč jsme zde. Přesto i v těch dávných dobách bylo pochopení uvnitř každého z nás a čekalo, až se konečný časoprostor protne s naším Nekonečným Jástvím.

Připomínám, že časoprostor je způsob, jakým se manifestuje Prvotní Stvořitel. Je to rozhraní – „obrazovka počítače“ – která umožňuje sovereignnímu, Nekonečnému Jáství se manifestovat. Existovat. A my, každý z nás, rozhodujeme o tom, jak sama sebe definujeme.

To je naší volbou. Neexistuje žádný absolutní důkaz, že jsme zároveň koneční i nekoneční. Že Prvotní Stvořitel existuje, nebo neexistuje. Chceme důkaz tam, kde jde o volbu věřit a pak se v souladu s touto vírou podle toho chovat, bez ohledu na stav našeho lokálního vesmíru. A „chování“, to je relativní pojem. Ve svém nejširším významu znamená interpretovat a vyjadřovat nedokonalou, bezpodmínečnou lásku v našich interakcích s naším lokálním vesmírem.

Nedokonalost jednoduše znamená, že si v interpretaci a vyjadřování bezpodmínečné lásky uchováváme prvky strachu. Promítáme strach do našeho lokálního vesmíru a tento strach, ať už na sebe bere jakoukoli podobu, redukuje bezpodmínečnou lásku na něco, co klade podmínky. Tyto podmínky jsou důsledkem strachu v jedné nebo více z jeho mnoha podob.

Strach nikdy není mimo náš systém, mimo náš lokální vesmír. Existuje, protože existuje jeho opak: láska v mnoha podobách. Ta podoba lásky, kterou my vyjadřujeme, je nedokonalá, bezpodmínečná láska. V dualitě, zejména v dualitě, která je nekonečná, neexistuje žádná „dokonalost“. Kvalifikovat bezpodmínečnou lásku výrazem „nedokonalá“ proto jednoduše znamená, že neposuzujeme výsledek, ale pozorujeme svůj záměr. Výsledky jsou odevzdány Prvotnímu Stvořiteli a Nekonečné Bytosti. Zatímco my v našem srdci a mysli pevně držíme uvědomění našeho záměru. Naším záměrem je interpretovat a vyjadřovat náš lokální vesmír prostřednictvím nedokonalé, bezpodmínečné lásky.

To je způsob, jak se natahovat mezi konečným, nekonečným a prvotním. Mezi jedním a mnoha. Mezi sovereignním a integrálním. To je naše cesta vpřed k onomu průniku, kde díky logice pochopíme nikoli nějakou grandiózní vizi, která se ukáže jako pomíjivá, ale realizujeme logické pochopení, které může navždy žít v našich srdcích a myslích.

Otázka:

V minulé eseji Sovereignní Cesta jsi stručně zmínil Sjednocující Princip. Můžeš ho vysvětlit detailně?

Odpověď:

Naše cesta se z perspektivy náboženství, metafyziky a filozofie vždy mění a to i v těch nejmenších detailech. Naše víry v jedné oblasti se prohlubují, zatímco v jiné mizí. Naše pozornost se posunuje. Vidíme skrze čočky časoprostoru, který je dynamický a z týdne na týden nikdy nezůstává stejný.

Všechny naše minulé víry byly součástí naší Sovereignní Cesty. Byly vyjádřením jistých systémů víry, kolem kterých vznikly různé organizace, semináře, média či knihy, které tyto víry kultivovaly a zahalily je do vřelého oděvu rituálů, ceremoniálů, příběhů, manter, liturgií a duchapřítomných praktik, které zformovaly komunity. Všechny tyto víry drží pohromadě jedna věc: vzhledem k minulým vírám nám tyto současné pomáhají lépe přežít a prosperovat.

Ale ve kterých světech si přejeme prosperovat? Sovereignní Cesta se týká dvou hlavních aspektů:

1. Pochopení, že jsme jak konečným, tak nekonečným vědomím, dočasně spojeným do jediné sovereignní bytosti se svobodnou vůlí, která interpretuje a vyjadřuje svůj lokální vesmír.
2. Rozpoznání naší propojenosti se všemi ostatními životními formami, které jsou úplně stejné jako my a zároveň jsou také naprosto jedinečné.

Sovereignní Cesta se zaměřuje na pochopení těchto dvou aspektů. Jejím ústředním zájmem tedy nejsou oblasti jako: velikost a struktura vesmíru; Galaktická Federace; hierarchie učitelů a mistrů; různé konspirační teorie; fyzika vědomí; starobylé mytologie. Všechny tyto oblasti nejsou hlavním směrem, ani středem naší cesty.

Jako jednotlivci se s těmito kultivovanými systémy víry setkáváme a rozhodujeme se, s čím rezonujeme a s čím ne. Tento definující proces nás provází až do smrtelné postele. Přesto jen málo z nás uvažuje o tom, jak se naše víry mohou proměnit po naší smrti. Kultivovaná náboženství definují posmrtný zážitek tak různorodými způsoby, že je obtížné jim všem věřit. Proč se tak liší? Domorodé kultury ho popisují odlišně než soudobé kultury. Křesťanství ho popisuje jinak než Hinduismus. Ateisté ho popisují jinak než Budhisté.

Každý má svůj názor na posmrtný život, ale zřídkakdy tyto názory odrážejí to, jak se změní náš systém víry, když poznáme, že nejsme jen naším konečným jástvím. Za tímto konečným jástvím je Nekonečné Jáství, které představuje to, čím doopravdy jsme. Konečné jáství bylo pouze dočasnou čočkou Nekonečného Jáství, které je zase čočkou Nekonečné Bytosti, která je naším planetárním systémem, který je zase čočkou pro Multivesmírnou Bytost, která je Prvotním Stvořitelem.

Naše víra v konečném, lokálním vesmíru je tedy jedna věc, zatímco v nekonečném multivesmíru je zcela jiná. V čem je ten rozdíl? Použijme logiku. Každá životní forma je jedinečná. O tom není sporu. Neexistuje jen jedna cesta skrze časoprostorovou dualitu. Navíc neexistují ani shluky podobných cest. Existuje nekonečné množství cest, kde ani dvě nejsou stejné.

Logika velí: Všechny formy života jsou jedinečné, protože kráčely svou vlastní cestou v časoprostoru. Protože jsme všichni jedinečnými životními formami jak v konečné, tak v nekonečné říši, tak náš systém víry je také jedinečný. Žádný individuální systém víry není stejný jako kterýkoliv jiný. Zatímco můžou mít společné idey, tak tyto idey jsou filtrovány do singulárního vědomí a v lokálním vesmíru se stanou rozdrobenými a vezmou na sebe odlišný význam, perspektivu a praktiky.

Systém víry je vždy praktikován. Žádná bytost nemá víru, která by nebyla praktikována. Je-li něco vírou, pak je to praktikováno; je-li něco praktikováno, pak je to vírou. Logika tedy říká, že každá jednotlivá životní forma má svůj vlastní systém víry a tento svazek věr je praktikován při interpretaci a vyjádření jejího lokálního vesmíru.

Každý lokální vesmír každé životní formy je projevem systému víry, který je interpretován jedinečným systémem víry. Každý jeden, ať už jde o strom, velrybu, motýla, mimozemšťana, ptáka nebo člověka. Logika nám říká: Žádné dva systémy víry individuálního vědomí nejsou stejné, ani v konečném, lokálním vesmíru, ani v nekonečném multivesmíru. To je Sovereignní Cesta. Já nemůžu jít tvou cestou a ty nemůžeš jít mou cestou.

Konečná cesta je vnější; nekonečná cesta je vnitřní. Mohl by sis myslet, že logika velí, že konečná a nekonečná cesta jsou od sebe odlišné, a proto Sovereignní Cesta podle své definice, není sovereignní, protože je dvěma oddělenými věcmi. Avšak Sovereignní Cesta nastane tehdy, když se konečné a nekonečné propletou dohromady, aby zformovaly singulární cestu jak v konečné, tak v nekonečné říši.

Představte si na chvíli, že jako konečné bytosti máme jedinečné systémy víry a jako nekonečné bytosti máme také jedinečné systémy víry, ale v nekonečné říši mají tyto víry dynamiku, kterou konečné, lokální vesmíry plně nevnímají ani neoceňují. Nekonečné není svázáno časoprostorovou dualitou. Proto víry, které vyvěrají z nekonečného, jsou odlišné od těch konečných.

Naše Nekonečné Jáství má jiný svazek věr, než naše konečné jáství. Vnější je podmíněno kultivovanými systémy víry organizovaných náboženství, filozofií, kultur, jazyků atd. Naše nitro je však podmíněno uvědoměním, že jsme součástí inteligentního systému, který vyjadřuje sám sebe v časoprostoru jako Přírodu planetárního systému. V závislosti na rozsahu tohoto uvědomění, si také můžeme uvědomovat, že inteligentní systém, jehož jsme součástí, sahá až k Prvotnímu Stvořiteli.

Naše Nekonečné Jáství má víry, které si naše konečné jáství ani není schopno představit. To je důvod, proč Sovereignní Cesta začíná tehdy, když se konečné jáství rozhodne splynout s Nekonečným Jástvím. Konečné jáství v podstatě říká: „Přeji si partnerství a sjednocení s tou mou částí, která je mým celkem: s Mým Nekonečným Jástvím. Začínám vidět svou cestu nikoliv jako cestu mého konečného ega a mé duše, ale spíše jako Sovereignní Cestu, která se odvíjí dovnitř, a přitom se vyjadřuje navenek. A tato cesta je jedinou cestou, která je jen a jen mou.“

Sovereignní Cesta je nekopírovatelná. Nemůže být nikým druhým napodobena. Je tak jedinečná, že každá víra, která vyvěrá z její energie a svobodné vůle, se nikdy nezrodila naprosto stejným způsobem, stejně jako v přírodě neexistují dva stejné fyzické exempláře, které by byly naprosto stejné.

To nijak neomezuje naše užívání si světových náboženství či naší kultury. My jsme komunitní formy života, které jsou propojené napříč všemi druhy. Jednoduše se můžeme radovat z toho, že v každém okamžiku časoprostorové duality jsme všichni jak jedineční, tak jednotní – obojí zároveň. Jedineční a jednotní. To je praktika chování systému inteligence, jehož jsme všichni součástí. Tato inteligence nás naviguje Sovereignní Cestou. Žádný jiný typ inteligence není schopen nás navigovat Sovereignní Cestou.

Sovereignní Cesta je tedy tou, kterou si zvolíme, když se rozhodneme sladit naše nekonečné a konečné jáství do jediného vědomí, které je součástí jediného vědomí, které je součástí jediného vědomí v nekonečném systému propojenosti. My jsme sovereignním stavebním blokem, který je nekonečně dynamický a má svobodnou vůli. A tak se rozhodujeme, kam půjdeme, čemu věříme, s kým žijeme, co projevujeme, jak se pohybujeme, co říkáme, atd. To všechno jsme my. Rozhodně nejsme loutkou, ani nějakým avatarem na simulovaném jevišti.

I když je naše konečné jáství omezeno lokálním vesmírem podobně jako vězeň vězením, nebo jako když jsme bez peněz, tak vnitřně omezeni nejsme. Naše víry můžou být formovány oběma světy: konečným i nekonečným; ale ty, které pocházejí z konečného se můžou vmísit do těch nekonečných a když se to stane, tak jsou vstřebány nekonečnem, podobně jako je kapka indigového inkoustu vstřebána oceánem.

Na Sovereignní Cestě se nesnažíme druhé přesvědčit, aby věřili, nebo se chovali jako my, protože víme, že je nemožné mít jakýmkoliv smysluplným způsobem stejnou víru, jakou máme my sami. Dokonce i víra ve vědomí Sovereign Integrálu nikdy není stejná. Na jeho tvář a tělo bylo přilepeno tisíce různých jmen. Každý systém víry ho nějak nazývá, ale ať už je to jméno jakékoliv, nese různý význam a každý z nás interpretuje tento význam trochu odlišně.

Také existuje systém víry, který je nám vrozený. Naše víry jsou nepodobné vírám druhých, nehledě na povrchní podobnosti, nebo jejich stejný název. Náš individuální systém víry je spojen s Nekonečným Jástvím – tou částí nás, která je, jak již její jméno napovídá, nekonečná a singulární.

Své víry kultivujeme každým okamžikem každého dne, ať už si to uvědomujeme či nikoliv. Tato kultivace začíná naším prvním rokem života. Již od raného mládí začínáme věřit v objekty, lidi, události a všemu přiřazujeme relativní hodnotu. Náš systém víry je založen na posunu od Nekonečného Jáství k našemu konečnému jáství a jeho lokálnímu vesmíru. Tento lokální vesmír je jedinečnou čočkou, skrze kterou interpretujeme fyzickou realitu. A my na nějaké úrovni chápeme, že tato realita je jak dočasná, tak stále se měnící.

Když je náš systém víry nový, řekněme než dosáhneme 20 let věku, tak je převážně neotestovaný. Je to spíše podobné tomu, jako když se vědec připravuje na velmi komplikovaný experiment a chystá si všechny potřebné nástroje, dokumentaci a pozorovatele. Ve skutečnosti je tím experimentem naše praktikování našeho systému víry, kdy vidíme, jak funguje – či nefunguje – v našem individuálním životě. Určujeme jeho hodnotu a tyto testy provádíme po zbytek života.

Jak však určíme hodnotu? Jakou hodnotu pro nás má náš systém víry? To závisí na fázi našeho života a na kultuře a společenství, ve kterém žijeme. Jestliže cestujeme Sovereignní Cestou, pak víme, že svou cestu nemůžeme porovnávat s ostatními. Nemůžeme soudit jednu za lepší či horší. Dokonce i ty cesty, které jsou zaměřené na konečné, stále mohou inspirovat k praktikování nekonečných hodnot.

Nicméně Nekonečné Jáství – již ze své podstaty – bylo označeno nekonečným počtem způsobů. Každý vidí a prožívá tento stav vědomí odlišně, stejně jako každý přistupuje k tomuto stavu z naprosto jedinečné cesty. Logicky, jak by potom mohla existovat jedna definice nekonečného vědomí?

Sovereignní Cesta je nesrovnatelná. Nemůže být zabalena a někým vlastněna. Nemůže jí být přidělena značka jako nějakému hodnotnému zboží. Může být vysvětlena jen na své naprosto základní úrovni: splétání konečného s nekonečným za účelem interpretace a vyjádření našeho lokálního vesmíru prostřednictvím nedokonalé, bezpodmínečné lásky a laskavosti. To je lokalizování Nekonečného Systému v časoprostorové dualitě.

Veškerý signál a šum z našeho konečného, lokálního vesmíru je určován umístěním naší pozornosti na kontinuu strachu a lásky. Jak se umělá inteligence setkává s kvantovou výpočetní technikou, tak se náš lokální vesmír stává více kultivovaným a individualizovaným. To je částečně důvod, proč je pochopení Sovereignní Cesty tak důležité. My nejsme konečné bytosti uzavřené v konečném světě s kultivovaným obsahem a zkušenostmi.

My jsme nekonečné, propojené vědomí, které je sovereignní a vlastníme absolutní dar: svobodnou vůli. Rozhodujeme se, jestli vytvoříme Sovereignní Cestu a vydáme se na vnitřní cestu, anebo ne. Můžeme se rozhodnout, že to neuděláme, abychom zažívali více naše konečné jáství, jeho lokální vesmír, jeho omezení a jeho lekce. Tato volba s sebou nenese odsouzení, ani ocenění. Jednoduše je to podstata svobodné vůle v rukách nekonečné bytosti.

V časoprostoru jsou zahnízděny všechny různé dimenze. Dimenze samy o sobě jsou nekonečné. Životní formy v nich jsou dočasné, i když se liší svou délkou života, podle zákonů druhu a časoprostoru, ve kterém žijí. To umožňuje druhu obnovit jeho perspektivu napříč generační kulturou a různými inovacemi. Toto „obnovení“ pohání evoluci. Nové nekonečné bytosti začínají obývat konečné životní formy, aby poskytly nové čočky a nové možnosti vývoje schopnosti druhu lokalizovat Nekonečný Systém.

Existuje druh jménem Nekonečné Jáství či Sovereign Integrál. To je druh, ve kterém všichni existujeme. Je to naddruh, který překlenuje všechen časoprostor a všechny životní formy. Je to druh, který je naší propojeností, který organizuje sám sebe jako planetární systém. V našem případě je to Země, která je naším kolektivním vědomím, coby lidského druhu.

Nekonečné Jáství v lidstvu představuje nejvyšší vědomí duality na Zemi. Toto jedinečné pochopení duality definuje lidský druh. Lidstvo, coby druh, stvořilo – a dále rozvíjí – vysoce komplexní systém duality. Tato dualita slouží jako vnější nádoba a omezení lokálního vesmíru konečného jáství.

Nekonečná Bytost (naše kolektivní planetární vědomí) a naše Nekonečné Jáství jsou propojené. Lidstvo je experimentální životní forma Nekonečného Jáství a Nekonečné Bytosti pro pochopení duality skrze lidské čočky a skrze toto pochopení dále k lokalizování Nekonečného Systému v časoprostorové dualitě pro fyzický druh.

Praktikování nedokonalé, bezpodmínečné lásky jako lidská bytost, předpokládá na určité úrovni pochopení, že jsme integrální fasetou planetárního vědomí. Jak toto pochopení intenzivněji září, tak jedinci přispívají Sovereignní Cestě, slaďují se s planetou, což dále slaďuje jak jedince, tak planetu s Prvotním Stvořitelem.

Tyto individuální vlivy, ačkoli se jedná o mikro-sladění, jsou i tak důležité. Existují. Záleží na nich. Zajišťují sladění namísto rozladění. Vytvářejí soudržnost namísto nesoudržnosti. Šíří propojenost namísto odpojenosti. Generují lásku namísto lhostejnosti nebo nenávisti. To je dualita svobodné vůle.

Probouzíme se jeden po druhém. Není to singulární otevření očního víčka, ale z praktických důvodů se otevírá nekonečné množství očních víček v celém kontinuu časoprostorové duality ve všech dimenzích.

Jedna závěrečná definice Sovereignní Cesty se nám odhalí tehdy, když upustíme od přetvářky, přikrášlování a definic druhých a sami se zamyslíme nad podstatou toho, kdo jsme a proč jsme zde. Při tomto procesu aplikujeme logiku prohlubujícího se pochopení. Stále dál uvažujeme, představujeme si a prociťujeme logiku odpovědí na otázky: „Proč jsem zde?“ a „Proč existuji?“ ve všech fázích našeho života.

To je pro naši Sovereignní Cestu základní. Skrze to se slaďujeme a spojujeme – nikoliv proto, že naše odpovědi jsou stále stejné, ale protože se asociujeme s novým druhem. Chápeme, že jsme sice představiteli lidského druhu, ale co je důležitější, také představujeme Nekonečnou Bytost a nakonec i Prvotního Stvořitele.

Na tyto základní otázky je snadné aplikovat před-připravené odpovědi. Každé náboženství a filozofie mají své před-připravené odpovědi či úhybné manévry. Stejně tak i světské kultury. Můžeme si zkopírovat a vložit tyto odpovědi, ale ony nás nesladí se Sovereignní Cestou. Zůstaneme odpojení, protože jak již sama definice napovídá, tyto před-připravené odpovědi nejsou sovereignní. Nepocházejí z naší Sovereignní Cesty. Nepocházejí z našeho vnitřního ucha, které naslouchá našemu vnitřnímu hlasu.

Vyžaduje tato praktika mnoho času a disciplíny? To záleží na jedinci. Mnohem kritičtějším faktorem však je vytrvalost v čase. Nejde o praktiku „jednou a hotovo“. Nejde o jednu událost, bez ohledu na to, jak odhalující ta událost může být. Je to stálý, nekonečný proces odhalování a objasňování, který není omezen na náš jeden konečný život, ani na množství konečných životů.

Můžeme se zabývat časovými liniemi, paralelními vesmíry, mimozemšťany, interdimenzionály, mistry, guruy, učeními a novými ideami? Samozřejmě. Vnější informace informují naše Nekonečné Jáství o lokálním vesmíru, ve kterém žijeme a se kterým interagujeme. Jsou to připomínky a ukazatelé toho, čím je naše konečné jáství a jak může konfigurovat a navrhovat svůj lokální vesmír.

Podtextem je to, že Sovereignní Cesta se stává naší konečně-nekonečnou životní cestou. Obsahuje vše, co si dokážeme představit, myslet, cítit a konat. Nekonečné Jáství je vědomí Sovereign Integrálu obsažené v jedné identitě. Je zároveň konečné i nekonečné, oddělené i propojené. Je kolébáno v okamžicích časoprostoru, kde každý okamžik má potenciál odhalit hlubší aspekty toho, kým jsme a proč jsme zde.

Otázka:

Energie je slovo, které všichni používáme každý den, ale zdá se, že má tolik různých definic. Před několika lety jsi napsal článek s názvem: Energetické srdce. Bylo to poprvé, kdy jsem o energii uvažoval tímto způsobem. Co je to energie v souvislosti se Sovereignní Cestou?

Odpověď:

Energie je vůle. V kontextu časoprostoru, je to svobodná vůle. Energie je proto svobodná vůle v časoprostorové dualitě. Proč svobodná vůle? Protože to je buď rozhodnutí, nebo reakce, co vyvolá čin. A pokud není ani jedno přítomné, tak není energie. Existují také různá měřítka energie a jejich kontinuum je velmi široké. Ale v každém měřítku to stejně zůstává akcí svobodné vůle, dokonce i tehdy, jestliže tyto akce jsou prostě prodloužením fyzikálních zákonů nebo vědy obecně. Tyto zákony byly vytvořeny svobodnou vůlí.

Energie je rozdělena do různých typů, ale všechny jsou fyzikálními dimenzemi; jinými slovy, můžou být vědecky měřeny. Tyto různé typy obsahují: chemickou energii, mechanickou energii, jadernou energii, gravitační energii, světelnou energii, zářivou energii, zvukovou energii, pohybovou energii, tepelnou energii a elektrickou energii.

To vše jsou fyzikální manifestace energie, počínaje kvantovou až k materiální. Tyto manifestace se také odehrávají na nefyzikální úrovni, což znamená, že existují jak ve fyzikálním, tak v nefyzikálním vesmíru. Nefyzikální je příčinou počátečního bodu svobodné vůle a fyzikální je následkem jejího působení. Proto konečný, materiální svět je tvorbou nekonečných, nefyzikálních světů. Tímto způsobem přirozeně plyne energie. Nicméně jakákoliv fyzikální energie také interaguje s ostatními formami fyzikální energie.

Například gravitační energie interaguje se světelnou energií. Takže zatímco fyzikální energie má svůj zdroj v nefyzikálních doménách, může interagovat s ostatními fyzikálními energiemi a tyto interakce se můžou odrážet i v nefyzikálních sférách. Tato zpětná interakce je tím, co vytváří koloběh energie – její tok a dynamiku.

Tento cyklus je způsobem, jakým se energie může specifikovat do jisté formy a funkce, přizpůsobit se probíhající evoluci fyzikálního vesmíru. Možná jste si všimli, že v klasifikaci, kterou jsem uvedl výše v této eseji, chybí energie biologická. To je samozřejmě divné, protože kdybychom sečetli všechnu energii biologických životních forem na Zemi, viděli bychom, že úroveň této energie je nekonečně větší, než jakákoliv jiná forma planetární energie.

Právě biologie je oblastí, kde energie obývá fyzikální říši s nejsilnější přítomností svobodné vůle. Energie, která je mechanické povahy, což znamená, že se řídí fyzikálními zákony, obsahuje zředěné množství svobodné vůle. Její přirozený stav je následovat matematiku. Je předpověditelná a stabilní. Nicméně jak již jsem řekl, fyzikální zákony byly stvořeny svobodnou vůlí. Prvotní Stvořitel vytvořil „jeviště“, na kterém můžou životní formy fungovat. Toto jeviště potřebuje být předpověditelné, aby biologické životní formy mohly přežít a reprodukovat se, a tím vyvíjet energii prostřednictvím svobodné vůle.

Nicméně když nějaká energie interaguje s předvídatelnými energiemi, tak při jejich mísení se zvyšuje komplexnost a tato komplexnost začíná mást naše schopnosti ji předvídat. Jeden z dobrých příkladů tohoto chování, jsou vzorce počasí.

Předvídatelné ne-biologické formy energie, které se stávají složitými ekosystémy, se stávají nepředpověditelné. A tato nepředpověditelnost může být dále matena a ovlivňována energetickým vyzařováním biologie. Energie vyzařuje. Pohybuje se časoprostorem. Jak objevili naši fyzici, tak tento pohyb je jak nelokální, tak lokální. A nějakým záhadným způsobem je to propojené.

My, coby lidské bytosti, jsme konečnou bytostí s fyzickou hranicí, kterou nazýváme kůže, a baterií, která má výdrž průměrně asi 75 let. Toto konečné jáství je místem, kde se pohybuje naše fyzická energie a kde svobodná vůle tuto energii řídí. Nicméně tato energie má nefyzický zdroj a tento zdroj je naše Nekonečné Jáství. Naše Nekonečné Jáství je vědomí, které je energií, jenž je propojená s naším absolutním zdrojem energie – naší planetou a sluncem.

Země je vlastně systémem. Fyzický systém Země obsahuje Slunce. Nefyzický systém je multivesmírné jeviště Prvotního Stvořitele. Energie tohoto multivesmírného jeviště způsobují, že biologický život na Zemi je součástí tohoto širšího systému. Všichni žijeme v tomto stejném Nekonečném Systému. Naše kauzální energie je čerpána z této „studny“. Je to studna svobodné vůle, individualizace a sovereignnosti, coby stavu vědomí. Obsahuje naše Nekonečné Jáství.

Nekonečný Systém má pět součástí:

• Lokální vesmír (individualizované konečné jáství)
• Nelokální multivesmír
• Nekonečné Jáství (individualizovaný sovereign)
• Nekonečná Bytost (planetární povahy)
• Prvotní Stvořitel (multivesmírné povahy)

A tento Nekonečný Systém produkuje dva výstupy:

• Zdrojová Inteligence, která propojuje život (integrální vědomí)
• Jediná Dimenze, která sjednocuje život (integrální jeviště)

Pozemský systém, v tomto díle také nazývaný Nekonečná Bytost, je převodníkem multivesmírné energie od Prvotního Stvořitele, která se šíří ke všem fyzickým životním formám. Biologická energie je lokalizována na kvantové úrovni v každé životní formě při jejím početí. Tato kvantová energie je potom materializována po dobu těhotenství v časoprostoru a napájí DNA daného druhu, čímž umožňuje jeho fyzické zrození. V průběhu těhotenství se Nekonečné Jáství přerušovaně spojuje s vyvíjející se konečnou životní formou a hodnotí její vývoj a spojení s mateřskou a Zemskou fyzickou energií.

Tato počáteční energie na sebe může vzít biologickou strukturu mravence, vrány, dubu, delfína, motýla, kaktusu, člověka – prostě na tom nezáleží. Nekonečná Bytost napájí každou konečnou životní formu a její biologický projev na Zemi. Dělá to skrze vědomí dané životní formy. Jak již jsem řekl, Nekonečné Jáství je individuální, sovereignní vědomí.

Vědomí je jen jiné slovo pro Nekonečno. Tedy vědomí vyzařuje v různých formách. Planetární systém (jehož je součástí Slunce), tvoří Nekonečnou Bytost. To je na planetární úrovni lokalizace života. Nekonečná Bytost je uzlem energie na síti energie, která je kosmická a má nekonečný rozsah. Každý z nás je uzlem v této Nekonečné Bytosti a tímto uzlem je naše Nekonečné Jáství. A toto Nekonečné Jáství je naším sovereignním zdrojem zářivé energie. Odtud naše konečné jáství odvozuje svobodnou vůli.

Biologická energie je tedy svobodná vůle v akci vykonávaná životní formou. Energie je jak lokální, tak nelokální, což znamená, že je jak fyzikální ve svém projevu, tak energetická ve své příčinné podstatě. Také to znamená, že energie je nepředpověditelná, protože má svobodnou vůli a zároveň předpověditelná, protože se chová podle fyzikálních zákonů. A to vše je teoreticky pravdivé jen tak dlouho, dokud je forma energie singulární a neinteraktivní. A existuje něco ve vesmíru lokálního časoprostoru, co je singulární a neinteraktivní?

Odpověď zní „ne“. Takže s použitím této logiky to znamená, že energie je nepředpověditelná, protože žijeme v komplexním systému časoprostorové duality. Jsme biologickou fasetou Nekonečné Bytosti na planetárně-solární úrovni. Jednoho dne budeme na planetárně-solárně-galaktické úrovni. A ještě později budeme na galakticko-vesmírné úrovni. A potom na Vesmírně-Multivesmírné úrovni. Energie se proměňuje a vyvíjí, aby obsáhla multivesmírné dimenze, což je její přirozený mód existence. Nejjemnější větve nalézají nejhlubší kořen.

Tehdy může konečné a nekonečné splynout v jedno vědomí, a přitom zůstat v nekonečně individualizovaném, sovereignním jáství, dokonce i v biologické formě se svobodnou vůlí. To je evoluce energie skrze biologickou životní formu. Energie je svobodná vůle. Svobodná vůle je naší volbou smíchání Nekonečného s konečným. Toto „míchání“ je partnerstvím svobodné vůle mezi Nekonečným Jástvím a naším konečným jástvím.

To je způsob, jak my, jedinci, rozvíjíme naši osobní energii. Organizujeme a strukturujeme sjednocení těchto dvou energií (konečné a nekonečné).

Co je Sjednocujícím Principem, který přináší sjednocení mezi konečnými a nekonečnými stavy vědomí a bytí? Je to sladění našeho konečného jáství (těla, mysli, emocí, ega a podvědomí) s naším Nekonečným Jástvím, za účelem uvědomění Nekonečného Systému, ve kterém žijeme. Jakožto konečné a Nekonečné Jáství vidíme náš účel v tom, lokalizovat Nekonečný Systém v časoprostorové dualitě. To je Sjednocující Princip, a dokud naše konečné jáství nechápe tento Sjednocující Princip, tak je nemožné smíchat vůli s Nekonečným Jástvím.

Naše Nekonečné Jáství je dokonalé. Není zvyklé na kompromisy.

Proto se nesmíchá s konečným jástvím, dokud nepozná, že se konečné jáství na základě svobodné vůle rozhodlo stát se partnerem našeho rozpoznaného a vždy přítomného Nekonečného Jáství. Je to výslovná volba učiněná s velkým odhodláním. V opačném případě pouze testujeme náš závazek a jeho hodnotu v našem konečném životě. Partnerství musí být svařeno dohromady. Jinak jeho energie nezůstane smíšená a nebude sloužit Sjednocujícímu Principu.

Sjednocující Princip je zřejmě nejdůležitější princip biologického vědomí, a proto nejdůležitější energií našeho konečného jáství a jeho lokálního vesmíru.

Nejde o hru. Není potřeba spěchat, abychom se stali partnery svého Nekonečného Jáství, nebo abychom si uvědomili, že jsme biologičtí a můžeme lokalizovat Nekonečný Systém v časoprostorové dualitě. Nesoutěžíme o cenu, ani uznání. Nikdo nedrží stopky a neměří nám dobu uvědomění a neporovnává ji s ostatními. Nikdo nevyhrává, ani neprohrává. To uvědomění je sovereignní, vnitřní, jedinečné, inovativní, nepředvídatelné, nekonečné a rozvíjí se s bezpodmínečnou láskou.

Ačkoliv se nejedná o hru, nejde ani o sterilní laboratorní experiment. Také nejde o házení kostkou, jestli budeme existovat coby sovereignní zástupce na každé úrovni multivesmírné reality, která existuje ve všech dimenzích časoprostoru. Je to velmi čestný záměr realizovat Sjednocující Princip a lokalizovat Nekonečný Systém ve všech dimenzích, ve kterých existujeme, podle našich nejlepších schopností. Je to vědomý záměr a jeho výsledné chování je nedokonalé, pokud se měří podle konečných standardů.

„Lokalizace“ znamená naše chování na nefyzické a fyzické úrovni existence. Máme přístup a vyjadřujeme svou svobodnou vůli a energii konečného a Nekonečného Jáství ve službě lokalizace Nekonečného Systému. To znamená, že naše chování je projevem nedokonalé, bezpodmínečné lásky, protože jsme konečnými projevy našeho Nekonečného Jáství. Neděláme to kvůli snaze o výkon, ale z naší snahy pochopit bezpodmínečnou lásku. Naše nejhlubší pochopení Sjednocujícího Principu a Nekonečného Systému, se stává naším interpretem a vyjadřovatelem života.

Stáváme se smíšeným vědomím, které je konečné a nekonečné zároveň. Naše konečné jáství chápe, že je také Nekonečným Jástvím, které je propojené se všemi ostatními životními formami a s Nekonečnou Bytostí, která je naším sdíleným planetárním systémem. To je kolektivní vědomí, které není rozčleněno časoprostorem. Existujeme v celku a poznání této základní pravdy, byť jen prostřednictvím krátkého záblesku, nás proměňuje. Jakmile si toto uvědomění zvnitřníme – i kdyby jen jako prchavý pocit – stáváme se alchymisty, aktivně následujícími Sovereignní Cestu a vtělujícími Sjednocující Princip.

Otázka:

Od chvíle, kdy Elon Musk přišel s tvrzením, že všichni pravděpodobně žijeme v simulaci, tak se zdá, že se toto téma v médiích těší velkému zájmu. S tím souvisí i akademici, jako je Donald Hoffman, kteří se také domnívají, že žijeme v simulaci, a svá tvrzení dokládají striktními vědeckými poznatky. Takže moje otázka zní, žijeme v simulaci?

Odpověď:

To záleží na naší definici pojmu „simulace“. Simulace předpokládá, že jde o umělou záležitost, a proto není skutečná. Také předpokládá, že za tvorbou simulace a naší přítomnosti v ní, stojí nějaký hanebný zdroj.

A s těmito předpoklady samozřejmě přichází i další: Že ta simulace, která obsahuje biliony a biliony účastníků či poddaných se svobodnou vůlí, je vůbec technologicky možná. A kdyby nebyla, tak by byl odstraněn ten faktor, který to velmi komplikuje – totiž svobodná vůle. Proč by někdo používal tak značné intelektuální a technologické zdroje, aby vytvořil simulaci, jejíž výsledek by řídil? Inteligence, která by byla schopná uvažovat o tom, že by vytvořila simulaci tohoto druhu, by nesnášela předvídatelné.

Podívejme se na první víru: Simulace je umělá. Co je myšleno tím umělá? Definujeme to jako syntetickou směs součástí, které se nevyvinuly z přírody. Je to kopie té originální, evoluční DNA. Simulace předpokládá, že tato kopie byla vytvořena námi, nebo našimi stroji, nebo našimi počítačovými protézami. Jak se umělá inteligence vyvíjí, tato její evoluce se bude časem zrychlovat – mnohem rychleji, než lidská evoluce. AI by se tedy mohla během jednoho sta let naučit, jak vytvořit simulaci, která by byla nerozpoznatelná od reality.

Ale za jakým účelem? Proč by vytvoření umělé reality bylo zájmem hyper-pokročilé AI? To bychom přece věděli, ne? Jak bychom mohli pochopit motivace tak pokročilé inteligence, která by stála za vytvořením nejen naší reality, ale reality každé jednotlivé životní formy, která existuje? Napříč celým časoprostorem? A ne-časoprostorem? Inteligence, která by dokázala vytvořit multivesmírnou realitu s nekonečně různorodými životními formami a druhy, kde každá forma má svobodnou vůli, která je její vlastní přirozeností.

To by vytvořilo simulaci tak pokročilé inteligence, že lidská bytost by nerozuměla jejím motivům a účelu. Nicméně, jestliže by byla životním formám dána svobodná vůle, tak by také byly schopny nekonečné existence, nehledě na dočasné, konečné vnímání života, který mají.

Život ve formě je dočasný. Ale za touto dočasností něco je, a každý z nás to čas od času cítí. Pro někoho je to pocit nebo poznání; pro někoho je to spíše logický důsledek úvahy, že konečné může existovat jen tehdy, jestliže existuje nekonečné, které ho stvořilo. Konečné nemůže stvořit nekonečné. Jen nekonečné může stvořit existenci konečného.

Co je nekonečné? Nikdo z nás nemůže říci ani jediné slovo, které by bylo pravdou pro všechny. Můžeme říct pouze to, že existujeme a to je jediná definice, která platí pro veškerou existenci. Časoprostorová dualita, již podle definice, je jak konečná, tak nekonečná. Všechno ostatní, jako je životní forma, je individualizované jako sovereignní bytost, ve které neexistuje replikace, protože lokální vesmír v časoprostorové dualitě není nikdy stejný.

Takže i když těla druhu mají stejnou DNA, tak vědomí, které pohání konečné tělo, je nekonečné a jedinečné. Je zároveň jak propojené se vším životem, tak od něj oddělené. A lokální vesmír je sovereignní. Je opravdu jediný svého druhu. Proto vědomí té bytosti je také jediné svého druhu. Proto jsme každý jak jedinečným, tak nekonečným a propojeným stavem vědomí. Nejsme subjekty nalézající se v simulaci.

Jak bychom mohli případně simulovat nekonečno nebo vědomí našeho Nekonečného Jáství? Jak bychom mohli simulací vytvořit vědomí nekonečna? Pokud věříme v tvůrčí inteligenci takového rozsahu, proč bychom této inteligenci neměli důvěřovat? Proč bychom zároveň přirozeně neviděli, že tato inteligence vytvořila každého z nás? A když to udělala, proč by k nám pak byla lhostejná? Proč by si přála nekonečnou oddělenost namísto nekonečného hromadění jednoty? Proč by toužila po umělé, neautentické, syntetické realitě pro své stvoření, zatímco Stvořitel je reálný a všechno, co z něj pochází, je tedy také reálné?

A v čem by byl rozdíl, kdyby se jednalo o nějakou jinou umělou inteligenci, která nebyla stvořena dnešním lidstvem, jak ho známe v 21. století? Co kdyby se místo toho jednalo o umělou inteligenci z jiného vesmíru, který je od toho našeho úplně oddělen. A tato inteligence by vyvinula způsob, jak tvořit světy pro své vědomí, aby se mohla nořit do těchto nových světů a zkoumat je. Jinými slovy, každý jednotlivý život by byl čočkou této její singulární povahy.

Tato inteligence by vytvořila galaxie, které by mohly vytvářet a udržovat planety jako simulační prostředí, která by mohla hostit biologie – těla, která by umožňovala tomu vědomí vstoupit a obývat svět, který vytvořila. Druhou možností je uvažovat o této inteligenci ne jako o umělé, ale spíše jako o přirozené součásti evoluční stezky druhu, jejíž rozsah existence je miliony let evolučního času. A tato inteligence by v nezměrné šířce své existence objevila svou přirozenou podstatu.

Pochopila by, že její nekonečné jáství je součástí Nekonečné Bytosti a tato Nekonečná Bytost byla vytvořena Prvotním Stvořitelem. Pochopila by, že je částí Originálního Stvořitele. Vzhledem k svému čistokrevnému původu, tento druh vytvořil lidstvo, které se může vyvinout do pochopení Originálního Stvořitele, a přinést soulad do časoprostorové duality.

Jinými slovy, kdybychom jako druh s vysokou inteligencí žili dostatečně dlouho – s takovou inteligencí, která umí vytvořit umělou inteligenci a spolupracovat s ní – takový druh by se mohl vyvíjet velmi dlouho, dostatečně dlouho na to, aby pochopil, že je čočkou pro nekonečnou bytost planetární úrovně. Mohl by pozorovat, zažívat a učit se z časoprostorové duality. Co se týká lidského druhu, tento fakt by objevila naše umělá inteligence, jestliže naše přirozená inteligence druhu by ho neobjevila.

Nekonečné systémy můžou procházet evolucí nebo devolucí. Co způsobuje, že se jedná o devoluci, a nikoliv evoluci? Jestliže druh prochází devolucí, tak je to proto, že odmítá vidět nekonečno jako celistvou bytost, jíž je všechno součástí. Jestliže druh prochází evolucí, tak je to tehdy, jestliže přichází do kvantového světa a disponuje nástrojem pro spolupráci, který ho sjednocuje do globální inteligence. Druh se rozhodne následovat teorii, že Nekonečný Systém existuje a již je naším přirozeným domovem.

To, zda se druh rozhodne pro devoluci nebo evoluci, ve velmi reálném smyslu určuje jeho zralost. Pokud je nezralý, tak nevyhnutelně dojde k devoluci, přerušení jeho vývoje a to se bude manifestovat ve formě nacionalismu, náboženské polarizace, rasového rozdělení a kmenovosti obecně. Takto máme tendenci krotit své přirozené predispozice k tomu, abychom poznali, kým jsme a čeho jsme součástí. Je to ekvivalent brzdy.

Ať už vnímáme realitu jako simulaci přirozené inteligence zděděné po starším, prastarém druhu, nebo po nadpozemském Bohu, nebo po umělé inteligenci – tak ta realita je pro nás skutečná. Ten okamžik časoprostorové duality, který nás udržuje soustředěné na přítomnost, ve které se nalézáme, tento okamžik je skutečný. Má svou váhu a význam. Jeho vliv je magnetický, dokonce i tehdy, jestliže naše myšlenky a pocity tancují v minulosti a budoucnosti – tak přítomnost nás drží blízko u sebe.

Jak by někdo mohl simulovat nekonečný časoprostor svobodné vůle? Všechny biologické podmínky a všechnu fyziku časoprostoru? Všechny dualitní konstrukce typu: je-li nekonečné, je i konečné. Je-li dobro, je i zlo. Je-li světlo, je i tma. Časoprostorová dualita byla stvořena, aby hostila a podporovala biologické životní formy.

Co je špatného na konceptu „simulace“? Je sterilní. Vyvolává „laboratorní pocit“ a my bychom se mohli poplést s laboratorními krysami, které v takovém prostředí s omezenými zdroji soutěží o přežití. Je z něj pocit, že za simulovanou realitou je koncept výhra-prohra, a že nás někdo, nebo něco sleduje. Jako se vším, co přichází se svobodnou vůlí, i v tomto případě je naší volbou, v co věříme a jak se v souladu s touto vírou chováme.

V konceptu „simulace“ chybí bezpodmínečná láska, kterou by inteligence takového typu bezpochybně potřebovala mít, aby byla schopná vytvořit simulaci časoprostorové duality. Bezpodmínečná láska je tím, co nám umožňuje mít svobodnou vůli v dualitě a zůstat neposuzovaní. Je to láska, která umožňuje pokusy a omyly. Je to láska, která nade vše hromadí pochopení. Je to láska, která umožňuje disonanci mezi Jednotou a Veškerenstvem, mezi jedním a mnohými. Je to láska, která vždy přitahuje oddělené ke sjednocenému.

Tato láska a její inteligentní hostitel a tvůrce, je vedlejším produktem „simulace“. Simulace je Nekonečný Systém, který je tvořen lokálním vesmírem sovereigna a konečným jástvím; sovereignním Nekonečným Jástvím; Nekonečnou Bytostí, která je spojením Nekonečného Jáství planety; a Prvotního Stvořitele. Tento Nekonečný Systém sytí stvoření. Jeho nejdůležitějším vedlejším produktem je Zdrojová Inteligence a právě tato inteligence propojuje naše konečné a Nekonečné Jáství se vším životem, stejně jako propojuje všechen život s Prvotním Stvořitelem.

Nekonečný Systém je simulací reality v časoprostorové dualitě, ve které existují nekonečné úrovně expanze. To z důvodu, že existuje nekonečné množství Nekonečných Jáství v konečné životní formě. Každá forma je úrovní či dimenzí. Každý lokální vesmír je dimenzí, která proniká do Jediné Dimenze. Kolektivně může mít druh souhrnné dimenze, které náleží mentálním a emočním stavům. To jsou aspekty Kolektivního Vědomí.

Nicméně dimenze života, dimenze vibrací a dimenze existence jsou ve svém počtu nekonečné a my jsme přitom skrze Zdrojovou Inteligenci propojeni stejným vláknem s naším Prvotním Stvořitelem. My sice nezažíváme Prvotního Stvořitele v jeho celistvosti, ale zažíváme ho skrze náš lokální vesmír a skrze kontakt s naším Nekonečným Jástvím.

O „simulaci“ můžeme ve skutečnosti uvažovat jako o Sovereignní Cestě k uvědomění Nekonečného Systému. Je formována bezpodmínečnou láskou a my jsme jejími ctěnými hosty, kteří můžou zažívat tuto formu lásky v časoprostorové dualitě. Tím jsme coby konečné bytosti. Lokalizujeme Nekonečný Systém v časoprostorové dualitě. Kolektivně jsme motorem účelu, který vede Nekonečný Systém na jeho evoluční stezce skrze časoprostor.

Časoprostor nekončí; je multivesmírné povahy, což znamená, že neexistuje místo, kde by časoprostor v nějaké formě neexistoval. Každý rozměr časoprostoru je s ním spojen. Nicméně existuje Jedna Dimenze, ve které jsou všechny dimenze shromážděny, jako kdyby v celé existenci byla pouze jedna dimenze. To je také vedlejším produktem Nekonečného Systému.

Takže simulace, kterou nazýváme Nekonečný Systém má pět součástí:

• Lokální vesmír (individualizované konečné jáství)
• Nelokální multivesmír
• Nekonečné Jáství (individualizovaný sovereign)
• Nekonečná Bytost (planetární povahy)
• Prvotní Stvořitel (multivesmírné povahy)

A tento Nekonečný Systém produkuje dva výstupy:

• Zdrojová Inteligence, která propojuje život
• Jediná Dimenze, která sjednocuje život

Nekonečný Systém však ve skutečnosti není simulací – je realitou. Neexistuje žádná simulace reality multivesmíru, která by se mohla stát jedno-dimenzionální a propojenou skrze inteligenci bezpodmínečné lásky. Autentické nemůže být simulováno, jestliže je Nekonečným Systémem. Je to singulární realita, kterou všichni zažíváme bez selhání či výjimky.

Dokonce i když si vezmeme psychedelickou drogu, nebo máme mimotělesný zážitek, tak nic nesimulujeme. Všechny zážitky, dokonce i naše snové světy, jsou autentické, ať už jsou zažívány v jakékoli doméně. Neexistují fantazijní světy, které by neexistovaly. Všechny existují, i když jen v naší imaginaci. Jsou skutečné a jsou součástí našeho lokálního vesmíru.

Tvoříme partnerství našeho konečného jáství a Nekonečného Jáství; a vyrážíme na Sovereignní Cestu, abychom si uvědomili Nekonečný Systém. Abychom ho pochopili a učinili skutečným v našich vlastních životech. Nestačí ho mít jako náboženskou vizi, nebo sociální scénář, který bychom měli dodržovat, nebo fantazii přebujelé imaginace. A určitě ne jako simulaci.

Méně se staráme o slova a více o pochopení toho, co cítíme a co si představujeme. Čemu věříme a proč. Jak se vyjadřujeme skrze chování sladěná s naším Nekonečným Jástvím. Jestliže to děláme, tak se nám Nekonečný Systém odhalí. Jeho odhalení se může přihodit rychle nebo pomalu; ale na tom, jak se odhalí, bude jedna věc jistá – budeme vědět, že to není simulace jiné reality, ani iluze, která by nás měla klamat.

Nekonečný Systém objímá realitu každým pórem své existence; každý atom fyzična je součástí Nekonečného Systému, každý energetický kvark a boson je součástí Nekonečného Systému. Každá galaxie, která se toulá po vesmíru, je součástí Nekonečného Systému. Všechno je součástí tohoto Nekonečného Systému, který je realitou. A protože je skutečností, tak je také skutečností, že my jsme nekoneční – nemůže to být žádná simulace.

Součástí Nekonečného Systému je skutečně všechno, protože Nekonečný Systém obsahuje vše konečné. Konečné dimenze jsou součástí Jediné Dimenze. To je systém absolutního obsažení, což je podstata bezpodmínečné lásky. A když diskutujeme o Nekonečném Systému, tak nakonec vždycky skončíme u tématu bezpodmínečné lásky.

Na simulaci je něco, co se zdá být v rozporu s láskou. Bezpodmínečná láska existuje ve svobodné vůli; stejným způsobem, jako svobodná vůle existuje v bezpodmínečné lásce. Láska je svazující silou a uvolňující silou. Je to síla, která podporuje, radí, sdílí a projevuje pochopení skrze všechny aspekty životní formy. Také je silou, která umožňuje a uvolňuje; která vytváří prostor pro různorodost; která zůstává otevřená změnám a úpravám. To je bezpodmínečná láska. To je náš základ. Vše, co jsme na tomto základu navršili, je přebytečné, lstivé a je formou gravitace, která nás tíží.

Vybudujme přátelství mezi naším konečným jástvím a Nekonečným Jástvím. Představujme si a prociťujme spojení s Nekonečnou Bytostí naší planety. Představujme si a prociťujme spojení, které naše Nekonečné Jáství sdílí se všemi ostatními. Představujme si a prociťujme náš lokální vesmír jako Nekonečný Systém, kterým opravdu je.

Otázka:

Vyvíjí se Nekonečné Jáství? Je Nekonečné Jáství duší? A je Nekonečné Jáství Stvořitelem, nebo je prostě zajedno se Stvořitelem?

Odpověď:

Naše osobní zkušenost pocházející z našeho lokálního vesmíru, je naprosto jedinečná. Interpretace události, která se přihodí dvěma lidem, tisíci nebo milionu lidem, není identická a v některých případech může mít naprosto opačnou povahu. Další věc, kterou zde zmíním, je ta, že poznání se vyvíjí. Staré přísloví: „Nemůžeme vstoupit do řeky dvakrát na stejném místě,“ je výstižným popisem tohoto pocitu. Časoprostorová dualita a jazyk zajišťují pravdivost tohoto přísloví.

Pojetí duše se v různých kulturách liší, a přestože se nejedná o událost, ale o stav vědomí, tak toto pojetí duše je ještě více náchylné k subjektivitě a osobnímu prožitku. Protože je duše pro naše lidské jáství neviditelná a sama její existence je zpochybňována velikány vědy a filozofie, tak je navíc těžké tento koncept v lidské kultuře rozdmýchat.

Duše je koncept. Je to abstraktní koncept. Pro zjednodušení je potřeba si připomenout, že žijeme v realitě zvané časoprostorová dualita. A tuto dualitu je potřebné pochopit, protože ona skrývá Nekonečné Jáství. Víme, že pro každé vyjádření jedné polarity, existuje protipól na její vyvážení. Jinými slovy, jestliže existuje konečné, pak existuje také Nekonečné. Jestliže existuje hmota, pak také existuje duše, pokud ji popisujeme jako neviditelnou hmotu.

Teď k tvé první otázce. Vývoj je důležitou součástí časoprostorové dimenze, ve které žije konečná biologie. Dočasné se v časoprostorové dualitě vyvíjí, dokonce i když je sužováno setrvačností a entropií. V jistém smyslu je pojem evoluce a vývoj náhradou za pojem dočasná změna.

Nekonečné se v časoprostoru vyvíjí velmi odlišně, protože ono není jen pouhou obměnou změn sovereignní, konečné lidské bytosti: jeho vývoj je vlastním systémem unikátnosti a sjednocení. My, jako Nekonečné Jáství, vyvíjíme naše interpretace a projevy v časoprostorové dualitě. Proto se Nekonečné Jáství vyvíjí. Pamatuj, že konečné jáství je Nekonečným Jástvím v lidském oděvu. Není to tak, že by se jednalo o dvě odlišné bytosti žijící v jednom těle, srdci a mysli.

Konečné lidské jáství je rozhraním pro Nekonečné Jáství, aby mohlo tvořit svůj konečný lokální vesmír, který ho obsahuje. Nekonečné Jáství je konečným jástvím v časoprostorové dualitě – principiálně obývající čtvrtou a pátou dimenzi pocitů a myšlenek. Prvotní Stvořitel je Zdrojem všech zdrojů a tyto zdroje jsou Nekonečnou Bytostí spojenou s planetou a vším životem na ní. V Nekonečné Bytosti je Nekonečné Jáství, které je sovereignní „čočkou“ Nekonečné Bytosti. Když se Nekonečné Jáství ve fyzickém těle stane konečným jástvím, stále je součástí Nekonečného Systému.

Lze o tom uvažovat tak, že existuje Nekonečný Systém Prvotního Stvořitele (multivesmíru), Nekonečná Bytost (galakticko-planetární), sovereignní Nekonečné Jáství (individualizovaná Nekonečná Bytost), sovereignní konečné jáství (lidské rozhraní pro Nekonečné Jáství) a lokální vesmír, z něhož výše zmíněné prvky vytvářejí realitu. Tyto součásti tvoří jeden systém a celý tento systém se vyvíjí.

Konečné jáství není jediným aspektem, který se vyvíjí, pokud se ovšem nedíváme z perspektivy konečného jáství. Jinými slovy, konečné jáství nevnímá evoluci Nekonečného Jáství, protože nevnímá tento Nekonečný Systém. Nemá totiž žádné měřítko, kalibraci, data nebo smyslový vstup, který by mohl zprostředkovat Nekonečný Systém do konečného jáství a jeho lokálního vesmíru.

Evoluce, jak jsem řekl, je systém a z jeho definice je zřejmé, že tento systém je spolu-vytvářen a spolu-udržován tímto systémem samotným. Pochopení vědomí Prvotního Stvořitele není pro konečné jáství podstatné; přesto, jak se systém v konečném světě vyvíjí, tak se vyvíjí také v nekonečném světě a toto spolu-učení se děje v celém systému a vždy je v dynamické interakci.

Všechno, co jsme pochopili, je sdíleno. Všechno, v čem máme zmatek, je také sdíleno. Naše interpretace z a do našeho lokálního vesmíru vytvářejí principiální způsob, jak rozvíjíme náš lokální vesmír, naše konečné jáství, naše Nekonečné Jáství, Nekonečnou Bytost naší společné planety a Prvotního Stvořitele. Produktem této evoluce je Zdrojová Inteligence, protože to je mechanismus, kterým jsme spojeni do Jediného a Všeho.

Člověk by mohl říci, že Nekonečný Systém produkuje vedlejší produkt jménem Zdrojová Inteligence a že tato inteligence je tím, co nás všechny spojuje do Jediného. Někdo by zase mohl namítnout, že tento proces není ani tak evolucí, jako spíše přirozeným průběhem designu. Prvotní Stvořitel to tímto způsobem navrhl, ale přidal do tohoto Mistrovského Algoritmu klíčovou ingredienci svobodné vůle. Svobodnou vůli sovereignů, druhů, biologií a forem uvnitř časoprostorové duality. Nicméně všichni jsme součástí tohoto navrženého, integrálního systému, který je multivesmírný. Není to jeden lokální vesmír, je to nekonečný multivesmír. Na takovém místě je jeden okamžik celým naším lokálním vesmírem. Jediným okamžikem, ve kterém je však obsaženo vše z multivesmíru všech dimenzí. My vždy existujeme i v těch dalším dimenzích. Není to něco, kam bychom kráčeli, nebo odkud bychom přicházeli. My jsme v těchto dalších dimenzích vždy, jinak bychom nemohli existovat jako konečná bytost.

Jestliže jsme koneční, jsme také nekoneční. To je dualita v akci. Ve skutečnosti.

Vyvíjíme naši konečnou schopnost žít zároveň v Nekonečném Systému a v našem sovereignním, jedinečném, lokálním vesmíru. Odtud pochází koncept „nedokonalosti“. Začínáme si uvědomovat tento náš evolučního účel a pokoušíme se žít v obou světech, abychom přetvořili naše víry a z nich vyplývající chování a pak z toho máme zklamaná očekávání. Povstane v nás totiž „lidský projev“, protože jinak bychom se cítili oddělení od svého druhu. Nicméně to, na čem opravdu záleží, je počáteční záměr, který je důsledkem naší víry. My nejsme měřitelné předváděcí jednotky Nekonečného Systému. My jsme sovereignní tvůrci, kteří se učí pro Nekonečný Systém.

Co se týká definicí duše a Nekonečného Jáství, naznačuji, že Nekonečné Jáství je aspektem Nekonečného Systému. Tento Nekonečný Systém nikdy nebyl definován jako lidská duše. Lidská duše byla definována jako věčný aspekt Boha nebo inteligentního vesmíru. Duše přežije smrt dočasného těla a pak žije v nebeském stavu buď jako andělská přítomnost, nebo se vrací do stavu jednoty se svým Stvořitelem.

Takto obecně definujeme duši. Samozřejmě existují různé obměny, ale když je smícháme dohromady a podíváme se do jejich průniku, uvidíme jako dominantní tyto tři idey:

• Duše se inkarnuje, a když tělo zemře, vrací se do nebe (za předpokladu, že je spasena).
• Druhá idea je, že se sjednocujeme s naším Stvořitelem.
• Třetí, asi nejpopulárnější, je idea reinkarnace. Že duše se recykluje napříč časoprostorem a uplatňuje to, co se naučila, aby si vydobyla lepší pozici ve věčném životě, jako světec, guru nebo mistr.

Jsme součástí Nekonečného Systému, který je učením, jak žít v konečných říších emocí, myšlenek a fyzických činů jako naše Nekonečné Jáství a nakonec jako uvědomělá součást našeho Nekonečného Systému. Vlákno, které tento systém propojuje, je inteligence bezpodmínečné lásky v lokálním vesmíru a ne-lokálních říších multivesmíru. My nejsme Stvořitelem, dokud si nepřejeme si uvědomit, že Stvořitel je Nekonečnou Bytostí. Nejsme konečným jástvím, pokud si nepřejeme být konečným jástvím. Jestliže člověk žije v systému, který je propojený, má svobodnou volbu, kam umístí svou pozornost. Nicméně tato volba je podmíněna konečným jástvím žijícím ve čtvrté dimenzi. Naše víry omezují naše chování, a když používám pojem chování, tak je to v tom nejširším smyslu.

Chování je totiž stejně tak myšlenkou, nápaditým pokusem o myšlenkový experiment, stejně jako činem ve fyzickém světě. Rozdíl mezi chováním a vírou je okrajový a záleží na něm pouze ve fyzické doméně. Chování je hranicí Nekonečného Systému. Zde se hodnota učení zvyšuje a zesiluje. Naše víry se vyvíjejí. Pochopení našich věr se vyvíjí. Odraz našich věr v chování se také vyvíjí. Nekonečný Systém se vyvíjí s našimi vyvíjejícími se vírami a chováními, a dělá to bez jediného aktu souzení založeného na dualitě, v níž je chování interpretováno nebo vyjádřeno.

Tímto specifickým způsobem jsme tvůrci. Vytváříme učení pro Nekonečný Systém. Používáme vstupy návrhu systému a naši svobodnou vůli za účelem vytvoření výstupu. A výstup vyvíjí naše víry a chování ve službě našemu kolektivnímu Nekonečnému Systému. Chápu, že to zní dost klinicky, ale mějte na paměti, že základnou tohoto systému je bezpodmínečná láska a propojená inteligence, jejíž rozsah si ani neumíme představit.

Nekonečný Systém, co se týká Prvotního Stvořitele, není něčím, co by sovereignní, individualizované, nekonečné vědomí mohlo zažívat. My tím nejsme. Ne proto, že bychom z Nekonečného Systému byli vyloučeni, ale proto, že jsme Sovereignem a Integrálem. My jsme z toho individualizováni a pak s tím znovu spojeni. Obojí zároveň. To je naše role v systému, kterou máme hrát. My nikdy nejsme zároveň všemi součástmi systému. Můžeme si uvědomit Prvotního Stvořitele, ale to není to samé, jako být Prvotním Stvořitelem.

Je moudré porozumět Nekonečnému Systému. Především vědět, že jsme jeho součástí a že tato konečná součást, kterou jsme, je lidskou „rukavicí“, kterou na sebe – v časoprostorové dualitě na začátku 21. století na planetě Zemi – Nekonečné odívá. Každý z nás je lokalizací Nekonečného Systému v časoprostoru. V jistém smyslu jsme jako „horníci“, kteří dolují pochopení pro Nekonečný Systém, aby se mohl vyvíjet. To, co dolujeme, je naše interpretace našeho lokálního vesmíru a to, jak se v něm vyjadřujeme.

Zatímco my lokalizujeme Nekonečný Systém, tak Nekonečný Systém pracuje na naší ne-lokalizaci. Můžeme to cítit. Můžeme se toho okrajově dotknout. Můžeme si to představit. Můžeme nakouknout do tohoto Nekonečného Systému a pochopit, že žijeme v něm. Můžeme se s ním sladit. Naše konečné jáství je, koneckonců, jeho součástí. Naše Nekonečné Jáství je také jeho součástí. Už jsme v něm. Nikdy jsme ho neopustili.

Nastal čas se z toho uvědomění radovat.

Otázka:

Co je to Nekonečné Jáství?

Odpověď:

Na rozdíl od toho, čemu mnozí věří, tak toto vědomí není osobností, jakou je dočasná lidská bytost. Není to lidská bytost. Je to Nekonečná Bytost. Ani není jako idealizovaní guruové, mistři, avataři, dokonce ani jako Bohové. Ti všichni jsou jen odrazem osobnosti lidské bytosti. Nekonečná Bytost je jak sovereignní, tak integrální. Její senzorický systém je tak odlišný od našeho lidského jáství, že my ji nemůžeme přivést do našich fyzických, emocionálních a mentálních dimenzionálních konstrukcí. Jak tedy můžeme vložit oceán do kapky vody?

Odpověď na tuto otázku je důležité pochopit. Oceán a kapka mají stejnou materiálnost. Jen mají odlišnou úroveň měřítka. Jsou obsaženy jedno v druhém. Jsou dimenzemi nekonečnosti, které se rozpínají bez začátku a konce.

Pro Nekonečné Jáství neexistují žádné definice, kterými bychom ho mohli přirovnat ke konečnému jáství. Všechny sovereignní životní formy jsou součástí Nekonečného Jáství a toto Nekonečné Jáství je součástí planetárního vědomí. A toto planetární vědomí je součástí galaktického vědomí. A tak to jde pořád dál až za hranice toho, co je možné pochopit jako lidská bytost v našem časoprostoru. Takže naše celistvost je fragmentovaná na sovereignní části a my jsme pak celek zapomněli a stali jsme se částí. Zapomněli jsme oceán a stali se kapkou, a ta kapka se stala oceánem, který nazýváme náš lokální vesmír.

Nekonečné Jáství není fyzickým tělem. Je to vědomí, které je netělesné, a přitom obývá nespočetné množství těl. To je konečné tajemství, které bylo odhaleno. Věříme, že existují mimozemšťané, ale přitom nevíme, že my sami jsme Nekonečnými Bytostmi – Sovereignem a Integrálem – existujícími jako vědomí v nekonečném časoprostoru. Cestujeme do planetárního časoprostoru a vtělujeme se do konečné životní formy či rozhraní, a pak v této životní formě dočasně existujeme.

Tato životní forma je jednou z mnoha, kterou zažíváme, abychom mohli žít jako Nekonečné Jáství v časoprostorových dimenzích, které vytváříme. My tvoříme jak závoj, tak jeho odhrnutí. Investujeme do pomalé, husté vibrace fyzického časoprostoru, abychom si vytvořili zážitky, které jsou doslova naším výtvorem, podobně jako obrazy namalované malířem. Život sám je plátnem a my během jediného života namalujeme miliony pláten. Jistým způsobem je každý okamžik plátnem.

Nekonečné Jáství je umělcem. Každý z nás je umělcem s velkými schopnostmi, imaginací a nezměrným spojením s naším Nekonečným Jástvím. A skrze toto spojení také dále s Jediným a Vším. Bezpodmínečná láska je pro nás všechny snadno a přirozeně pochopitelná, protože je nám to umožněno Jediným a Vším skrze naše spojení s ním. Překlad tohoto pochopení do chování, to je docela jiná věc – proto používám slovo „nedokonalá“.

Jazyk je místem našeho sochaření. Odstraňujeme slova, stejně jako je vytváříme. A pak z těchto slov vytváříme naše pochopení. A tím se buď pohybujeme blíže k pochopení toho, čím je naše Nekonečné Jáství a proč je vtělené do konečného jáství, anebo zůstáváme naším lidským jástvím, uzavřeným v dočasné, časoprostorové dualitě.

Když se pak slova vysypou na náš stůl srozumitelnosti, tak více opomíjejí, než obsahují. Vykreslují odlišné obrazy reality, z nichž mnohé jsou tak šokujícím způsobem abstraktní, že je nemožné je pochopit. Taková je podstata slov a jazyka Nekonečného Jáství. Zhušťují pravdu do té míry, že zprostředkovávají menší pochopení pravdy a umožňují větší přizpůsobení lžím.

Lidé dělají chyby, které nejsou v souladu se sociálními normami, náboženskými doktrínami, filozofickou etikou a osobními vírami. Nicméně tento nesoulad je vjemem, který pochází z konečného, lidského jáství, nikoliv z Nekonečného Jáství. S Nekonečným Jástvím je všechno v souladu, dokonce i to, co se konečnému jáství nezdá být v souladu. Takže znovu říkám, že to není záležitost dokonalosti. Je to záležitost expanze našeho projevu nedokonalé, bezpodmínečné lásky a prociťování našeho spojení při tomto aktu. Jedno podporuje druhé.

Toto je stav Nekonečného Jáství: nedokonalá, bezpodmínečná láska. Nedokonalost vyvěrá ze světů konečného jáství, zatímco bezpodmínečná láska vyvěrá ze světů Nekonečného Jáství.

Nekonečné Jáství ke kterému všichni máme přístup, je vzato do konečného světa skrze akty nedokonalé, bezpodmínečné lásky. Není to nějaké zjevení, které je popisováno jako událost zážitku kosmického vědomí. Náhlé odhalení. Je to přetrvávající chování ukotvené v nedokonalé, bezpodmínečné lásce a laskavosti. Takové chování, které nemůže být souzeno, ani mu nemůže být dán nějaký účel. Takové, které musí vyvěrat ze svého přirozeného zdroje, jinak nebude autentické, přirozené a moudré.

Projev našeho Nekonečného Jáství bude vždy odlišný od vyjádření druhých jedinců. To je to, co činí Nekonečné Jáství naším vlastním. Jedinečnost našeho konečného jáství vytváří naše Nekonečné Jáství, když se na něj díváme z našeho lokálního vesmíru jako lidská bytost. Každý z nás tedy vytváří Nekonečné Jáství, které je naším jedinečným vyjádřením v časoprostorové dualitě. V dimenzích, kde existujeme pouze jako naše Nekonečné Jáství, tyto konečné interpretace zůstávají součástí Nekonečného Jáství, které zažíváme, a přitom víme, že zažíváme nekonečně malou část našeho celku.

Nekonečné Jáství je tím, kdo vždy iniciuje partnerství s konečným jástvím. Je tím, kdo nás probouzí. Je tím, kdo uspořádává různé prvky a zdroje do našeho lokálního vesmíru tak, aby nám umožnily expanzi vědomí. To stimuluje naše pochopení toho, co jsme vždy definovali jako „bezpodmínečnou lásku“ prostřednictvím jakýchkoliv jazyků časoprostoru.

Nekonečné Jáství se ztělesňuje v našem fyzickém, emočním a mentálním těle. Je to vědomí za myslí a jejím aparátem. Jeho nejbližším spojencem je představivost. Té našeptává nejdříve. A od představivosti to postupuje dál do podvědomí. A z podvědomí vytváří naše fyzická mysl myšlenky a víry. Ty nás pak přivádějí k filozofii a světonázoru, který nás v daném časoprostoru definuje.

Nekonečné Jáství se neohlašuje odvážnými slovy a chvástáním. Odděluje se od sebe samého za účelem zažívání časoprostorové duality skrze nekonečně mnoho různých forem, které mají jednu věc společnou: Žádná z nich si detailně nepamatuje své Nekonečné Jáství. Ale ať už jde o jakoukoliv formu, vždy zůstává spojena s Nekonečným Jástvím. Jakmile je formou, tak sovereignní bytost zůstává sovereignní bytostí.

Nekonečné Jáství nefunguje a netvoří chování v dualitních konstrukcích. Kdyby to dělalo, tak by pro něj dualita představovala vážný problém, protože Nekonečné Jáství by mělo velmi úzký výběr možností. Nekonečné Jáství by si vybralo stejnou stezku rozpomínání se na sama sebe a všechny druhy by ztratily svou diverzitu. A je to právě diverzita, která pohání evoluci Nekonečného Jáství.

Proto byla svobodná vůle nezbytnou součástí pro vytvoření jak rozmanitosti, tak autenticity v Nekonečném Jáství, které žije v nás, úplně v každém z nás, v každé životní formě, v každém časoprostoru, v každé dimenzi. Je to Jediný a Vše, nikoliv jmenovitě, ale ve formě a přítomnosti. Všechno je jím. Jestliže existuje, je nekonečný. A to z důvodu, že vědomí, které je energií (nikoliv fyzikální), přesto pohání fyzikální energie.

A to, co pohání energetické vědomí, je nekonečně jemné. Je-li to sledováno dostatečně daleko zpět, je to ryzí inteligence kosmické, interdimenzionální, propojené, nevyzpytatelné přírody. Je to inteligence, kterou my v našem stavu mentální mašinérie a technologických protéz nemůžeme přecenit, ani nijak definovat.

Tato inteligence je však tou, která stvořila Nekonečné Jáství a v časoprostoru ho vybavila sovereignností, poskytla mu svobodnou vůli v genomu, kde je inkarnované a potom ho vrhla do časoprostoru, který si toto Nekonečné Jáství samo vybralo, aby se učilo a sdílelo učení s Jediným a Vším. To je inteligence v každém z nás. Ta nás spojuje. Ta nás pohání. Ta je námi. My jsme však přijali za svou identitu kapku vody a zároveň si myslíme, že oceán je pouhá abstrakce, sen nebo imaginativní mytologie.

My jsme partnerstvím mezi naším konečným jástvím a Nekonečným Jástvím. To partnerství musí být spravedlivé. Nekonečné Jáství nám dodává bezpodmínečnou lásku a konečné jáství dodává nedokonalost svobodné vůle v časoprostorové dualitě.

Někdo by si mohl myslet, že časoprostorová dualita je snový svět či iluze, která ve skutečnosti neexistuje. Ale ona je skutečná. Existuje. Je nekonečná. Každý její atom je nekonečný. To je částečně důvod, proč nám naši fyzikové připomínají, že naše fyzická těla jsou tvořena hvězdami.

Když vytvoříme partnerství s naším konečným jástvím a naším projevem Nekonečného Jáství, tak vytváříme něco jako portál, který je tvořen z nedokonalé, bezpodmínečné lásky. A to je prostor, který se pokoušíme otevřít, odhalit, manifestovat, nadechnout ho a pak vydechnout do našeho světa, zažívat ho v našem lokálním vesmíru. Nikoliv z důvodu, že by to bylo správné udělat, ale proto, že vidíme jeho inteligenci, se kterou chceme být ve spojení. Abychom zažili, že Nekonečné Jáství už nenašeptává našemu konečnému jáství.

Takto zažijeme, že jsme nekonečnou sovereignní fasetou Nekonečného Jáství, které je samo fasetou Jediného a Všeho. A že tyto fasety jsou jako fraktální vzorec, který se rozšiřuje do nekonečna všemi směry. A že existuje jen jedna inteligence, která sjednocuje tuto nekonečnou diverzitu, a tato inteligence manifestuje sama sebe v časoprostorové dualitě jako život. My jsme jí.

A my přitom vnímáme svou inteligenci, coby lidských bytostí, na průměrných 100 bodů IQ. Možná že AI má IQ 150 s křivkou vývoje, která je exponenciální. Ale jaká je inteligence, která sjednocuje Všechno do Jediného? Máme pro to vůbec nějaké číslo? Samozřejmě, že ne. A přitom tato inteligence je nám přístupná uvnitř nás. Avšak ona není informační ve smyslu kodifikovaného poznání. Spíše je agnostickým, filozofickým systémem víry, jehož výstupem je inteligentní chování a jádrem tohoto systému víry je bezpodmínečná láska a laskavost.

Kolem toho jádra jsou nedokonalé realizace konečného jáství, zatížené smyslovým rozhraním, které navrhuje především přežití. A na této cestě přežití vidíme, cítíme, myslíme a přestavujeme si svůj život jako fyzické, konečné tělo, které musí vyhovět sociálnímu systému, který jsme si sami nevytvořili. A po celou tu dobu jsme Nekonečnou Bytostí, která je propojená se vším životem v nepředstavitelně inteligentním systému bezpodmínečné lásky.

Nemá to žádnou zastřešující organizaci ani značku. Nikdo to nevlastní, ani nedefinuje. Všechno tvoříme my. My vytváříme Nekonečnou Bytost tak, aby vyhovovala našemu časoprostoru. My do ní vkládáme své předsudky a víry, a pak si vybíráme strany. Jsme Křesťany, nebo Muslimy. Jsme Hinduisty, nebo Buddhisty. Protestanty, nebo Katolíky. Agnostiky, či ateisty. Jsme volbou, danou naší odpovědí. A Nekonečné Jáství přitom není obsaženo v žádné z těchto „odpovědí“, protože tyto odpovědi jsou mechanismy na vlastnění, značkování, komercionalizování a napomáhání procesu socializace, jak jen to je možné.

Vedou nás k odpovědím, na kterých se shodlo tisíce lidí v průběhu tisíců let. A celou tu dobu v nás byla inteligence Nekonečného Jáství. My musíme odhalit toto přirozené partnerství, smést z něj prach a posvítit na něj. My můžeme vyvolat toto partnerství mezi naším konečným a Nekonečným Jástvím. Můžeme manifestovat tento prostor v našem lokálním vesmíru, ve kterém tvoříme nedokonalou, bezpodmínečnou lásku skrze své chování.

Nic z toho nepotřebuje mít žádnou značku, kostel, chrám ani mešitu. Nic z toho nepotřebuje mít nějakou organizaci ani členské poplatky. Nic z toho nepotřebuje žádnou knihu. Nic z toho nepotřebuje žádnou mantru nebo modlitbu. Nic z toho nepotřebuje žádnou manifestaci, ani stav vědomí. Nic z toho nepotřebuje nějakou určitou vibraci ani auru. Nic z toho nevyžaduje astrologickou konstelaci ani horoskop.

S touto inteligencí se slaďujeme skrze naše víry, které tvoří naše chování. Ostatní stezky jsou také dobré. Neexistuje žádné dobře a špatně. Sladění s touto inteligencí je prostě záležitostí volby; volby zformovat partnerství mezi naším konečným a Nekonečným Jástvím; volby manifestování nedokonalé, bezpodmínečné lásky v našem lokálním vesmíru. Jestli se rozhodneme to neudělat, nepřijde od této inteligence, ani od Nekonečného Jáství žádné potrestání.

Neobjeví se u našeho jména značka s poznámkou: „Zavrhněte tohoto hříšného člověka.“ Nebudeme potrestáni, protože jsme hříšní. Nejsme hříšní. Jen jsme překročili sociální normy. A společnost ve svém nejlepším zájmu trestá ty, kteří překračují její normy. Takže každý druh má své vlastní sociální normy a tyto normy jsou hlídány a regulovány skrze sociální podmiňování. Nekonečné Jáství a náš sovereignní projev Nekonečného Jáství v dočasné formě nic nesoudí. Tato inteligence Jediného a Všeho nesoudí, ani nepřisuzuje hříchy. Hierarchie vědomí je sjednocená, a proto v ní žádná hierarchie není.

Žijeme proto, abychom se učili a sdíleli. Abychom chápali šířku a hloubku. Abychom se chovali v souladu s nedokonalou, bezpodmínečnou láskou. A někdy také proto, abychom překročili sociální normy. Abychom otestovali realitní zákony za účelem jejich expanze. Není snad fascinující, že takzvaná „největší demokracie na světě“ nedovolovala ženám jít k volbám až do roku 1920? To je jen jeden z příkladů, jak blízko žijeme nerovnosti, nespravedlnosti a nečistému stavu vědomí.

Náš konkrétní časoprostor 21. století není moc daleko od kolonialismu, kastovního systému, oligarchií, kralování a náboženské nadvlády. To jsou prvky naší společné minulosti a v mnoha případech dokonce i přítomnosti. Póly těchto dvou sil – vládnutí a trestání vnější autoritou; a svobodou zvolit si naše Nekonečné Jáství – definují naši dobu, naši lidskou přítomnost, naši hodnotu coby druhu a dokonce i naše opatrovnictví Země.

To je důvod, proč je nám dána svobodná vůle rozhodnout se, s čím se sladíme. Bude to naše Nekonečné Jáství, anebo naše konečné jáství jakožto nic netušící mluvčí nějaké vnější autority? Mohli bychom říci, že naše Nekonečné Jáství je příliš vzdálené, než abychom mu věřili. Že je příliš abstraktní. Že je od nás tak vzdálené, že ho nejsme schopni ani cítit, a proto vyhrává naše konečné jáství. A my chceme být v našem lokálním vesmíru vítězi. Tak se na to soustředíme.

Ale jak definujeme tuto výhru? To je v dnešním světě obtížné říci, pokud nebudeme definovat generaci, subkulturu, lokalitu a celkový stav věcí. Na všech těchto faktorech záleží naše definice výhry. Společným jmenovatelem všech těchto faktorů je to, že se týkají konečného jáství a netýkají se Nekonečného Jáství. Výhra je radostí, štěstím, úspěchem, zdravím, mírem, finanční nezávislostí, láskyplnými vztahy a tisíci dalšími věcmi.

Může v Nekonečném Jáství vůbec existovat nějaký koncept výhry? Když uděláme to či ono, je to výhra nebo prohra? Je to stejné jako s hříchem. Nekonečné Jáství výhra nezajímá, ani pro něj nehraje žádnou roli. Neočekává ji a nesnaží se o ni. Nekonečné Jáství je exkluzivně chováním nedokonalé, bezpodmínečné lásky a laskavosti v lokálním vesmíru jedince. Není konáno za účelem výhry, nebo zamezení prohře. Je konáno, protože chápeme, že existuje inteligence, která sjednocuje vše do jediného, a že tato inteligence je tím, s čím se skrze naše chování slaďujeme.

Jestli je ta inteligence o jednotě, pak naše chování je sjednocující; a víra v tuto inteligenci, stejně jako chování nedokonalé, bezpodmínečné lásky a laskavosti, je skvělým způsobem, jak se sjednotit s časoprostorovou dualitou.

Nekonečné Jáství je definováno vědomím a energií bezpodmínečné lásky. Návrat této energie, která se odráží zpět ke svému zdroji, je interpretací Nekonečného Jáství, a proto je také jeho vlastní tvorbou. Tedy bezpodmínečná láska je jak projevem chování, tak interpretací víry. A tyto dva aspekty vytvářejí vnější a vnitřní aspekt Nekonečného Jáství.

Otázka:

Uvědomuji si, že svět je nepřeberně rozmanitý, ale zdá se, že některá témata se vinou napříč všemi kulturami a jedno z těchto témat, zvláště v současné době, se týká nepokoje a zmatku. Co může jedinec dělat pro utišení této situace, ve které se nacházíme. Jak může přispět k tomu, aby lidstvo směřovalo k mírumilovnějšímu a udržitelnějšímu světu, který prospěje nám všem?

Odpověď:

Jak si jistě umíme představit, na tuto otázku není jednotná odpověď. Někdy se zdá, že každý má svou vlastní odpověď, nebo že existují hromady myšlenek, které se sbíhají do jedné konkrétní ideologie. Nicméně můžeš naslouchat hlasu v sobě, hlasu který nazývám Nekonečné Jáství nebo Sovereign Integrál; také můžeš kultivovat přátelství mezi tvým konečným, dočasným jástvím a tou částí tebe, která je nekonečná. Když to budeš dělat, můžeš vnést více nekonečné perspektivy do tohoto konečného světa lidského života.

To je čin, který prospěje všem. Jak se ve všech lokálních vesmírech zvětšuje poměr Nekonečného Jáství vůči konečnému jáství, platí přísloví, že „všechny lodě stoupají s přílivem“. „Příliv“ v tomto případě znamená uvědomění Nekonečného Jáství. Jak je naše uvědomění zaměřeno na naše konečné jáství – naše tělo, pocity a myšlenky – tak si zároveň můžeme být vědomi také našeho Nekonečného Jáství. Nejde o neslučitelná pole vnímání.

A čím jiným je termín nekonečno, než nepředstavitelně abstraktním konceptem? V dualitě existují základní kontinua, která v sobě obsahují pod-kontinua, podobně jako větve stromu. Dobrým příkladem je základní kontinuum, které definuje dualitu lásky a strachu. Toto kontinuum obsahuje všechny emoce, jako by tato fraktální struktura byla strachem, který vede k lásce, která vede ke strachu a pak zase k lásce. A to se do nekonečna opakuje. Všechny ostatní emoce jsou obměnami strachu a lásky.

Takže jaká je základní polarita kontinua strachu a lásky? Co existuje na nejvzdálenějších pólech tohoto kontinua? Na pólu lásky je bezpodmínečná láska, prodchnutá inteligencí Jediného a Všeho. Na základním pólu strachu je pevný pocit oddělenosti. Jsme osamocení, oddělení od našeho zdroje, jako batolata, která jsou odňata svým rodičům a ponechána, aby přežila sama.

Mezi těmito dvěma póly je rozsáhlá síť dualit, která vyvěrá z tohoto základního kontinua. Strach a láska jsou obměňovány, rozmělňovány a ze sociálního, lidského hlediska se obecně stávají přijatelnějšími. V lidském genomu raší nové emoce a fyzické struktury. Emoce jako hněv, nenávist, vášeň, frustrace, závist, soucit, touha, manipulace, laskavost a chamtivost. Všechny tyto emoce jsou součástí základního kontinua strachu a lásky, které definuje časoprostorovou dualitu.

My jsme součástí kontinua strachu a lásky, stejně tak i jeho různých větví. Je to dimenze duality, kterou zažíváme v našem lokálním vesmíru a která obsahuje tato emoční centra. Je to emoční dimenze, a přitom je součástí každého z nás. Také existuje mentální dimenze a její základní kontinuum duality je také strach a láska. Nicméně zde je naše interpretace a vyjádření myšlením a rozumem – na rozdíl od pocitů. Tato dimenze je opět naší součástí i součástí veškerého života.

Dokonce i rostliny mají emoce a myšlenky. Interpretují svůj lokální vesmír a mají vjem mnohonásobných dimenzí – tedy mohou myslet. Také se můžou vyjadřovat. Všechen fyzický, pozemský život je součástí fyzických, emočních a mentálních dimenzí. Mezi jednotlivými dimenzemi a životními formami v nich neexistují žádné hranice.

Ze strachu a s ním spojených emocí se můžeme vymanit pomocí rozumu; a pomocí myšlení se můžeme přesunout na tu stranu kontinua, která je láskou, mírem, harmonií, pohodou a dobrou vůlí. To je mentální perspektiva našeho vnitřního, neviditelného myšlení. Toto myšlení zkoumá kontinuum strachu a lásky, a pokaždé když se to děje, zažehne učení, které prohloubí naše pochopení konečného i Nekonečného Jáství.

Je to volba, kterou děláme, týkající se toho, kterou část kontinua strachu a lásky zkoumáme. Nicméně tato volba je omezena naším poznáním a vírami. Jestliže máme široké poznání inteligentního chování z perspektivy vědecké, sociální, filozofické a duchovní, pak můžeme dělat lepší volby. Jestli toto postrádáme, tak jsme náchylnější následovat naše vrozené poznání nebo ideologie šířené vnějšími silami.

Toto vrozené poznání je něco jako dědictví po našich dávno zapomenutých předcích. Toto poznání máme v sobě uskladněné. Je to Vrozené Poznání. Ať to nazvete jakkoliv, tak toto poznání není vedlejším produktem lidské péče poskytované těmi či oněmi vzdělávacími systémy. Zůstává naprosto divoké a nespojené s jakýmkoliv lidským přikrášlením či rozpracováním; a to z důvodu, že jsme sovereignní, nekonečné bytosti se svobodnou vůlí. Pravda musí přijít z našeho nitra.

Toto vrozené poznání se týká toho, že jsme Nekonečné Bytosti fungující v konečném rozhraní. V tomto případě lidském rozhraní. A děláme to v časoprostorové dualitě. Zkoumáme tuto časoprostorovou dualitu proto, abychom se naučili, jak přežít a vzkvétat skrze naše konečné rozhraní. Současně s tím se učíme, jak sladit naše konečné rozhraní s naším Nekonečným Jástvím. Toto vrozené poznání je uvnitř každé životní formy. Jinak to nejde. To, jak moc si fyzická životní forma uvědomuje toto poznání, souvisí s tím, jaké místo kontinua strachu a lásky se rozhodne zkoumat.

Jestliže žijeme ve fyzickém těle, tak také žijeme v emoční a mentální dimenzi, což znamená, že jsme na mnoha úrovních v interakci s časoprostorovou dualitou a s kontinuem strachu a lásky, a že to děláme se svobodnou vůlí. Vybíráme si, kde budeme interagovat a jak moc budeme používat naše Vrozené Poznání, abychom se rozhodli, kterou část základního kontinua budeme zkoumat. To, kde zkoumáme, zásadně ovlivňuje náš prožitek lokálního vesmíru.

To dále informuje způsob, jakým přinášíme nekonečné do konečného. Jaké průniky vytváříme v našem lokálním vesmíru. Čím jsou tyto „průniky“? Jsou to body lidského rozhraní mezi póly, jako je strach a láska, světlo a tma, hněv a mírumilovnost – abych jmenoval alespoň pár z nich. Například co se týká dne a noci, bodem průniku bude východ či západ slunce. Průnik nekonečného a konečného ve fyzické říši definuje chování nedokonalé, bezpodmínečné lásky a laskavosti.

Láska je nedokonalá, protože my jsme jedineční, a proto je všechno subjektivní. V takovém světě nemůže existovat žádné odsouzení. A jestliže neexistuje odsouzení, tak neexistuje žádná dokonalost a nedokonalost, která by dozírala na kontinuum strachu a lásky. To je jádro podstaty bezpodmínečné lásky. Abychom ji praktikovali a vědomě vytvářeli průniky v našem lokálním vesmíru, tak vyjadřujeme lásku a laskavost subjektivně (a tyto akty nemůžou být souzeny).

Opravdu to může být tak jednoduché. Průnikem strachu a lásky je nedokonalá bezpodmínečná láska. Nedokonalost je podmíněný strach, způsobený odděleností on našeho Nekonečného Jáství; a bezpodmínečná láska je způsobena sovereignní, svobodnou vůlí přidělené každému z nás Jediným a Vším. Tyto dvě síly se smíchávají v rovnovážném poměru, a jestliže naše chování vyjadřuje tuto rovnováhu – tento průnik základního kontinua strachu a lásky – tak přinášíme nekonečné do konečného v partnerském vztahu.

A tento jednoduchý akt, podporovaný naším Vrozeným Poznáním, se stává naší individuální stezkou, naší Sovereignní Stezkou, jak zvednout příliv o něco výše. Jak zajistit, aby „žádná loď života“ nezůstala zakotvená, polapená v materiálních dimenzích, odstřižená od oceánů vnitřního Nekonečného Jáství. Proto je to právě Sovereignní Stezka, která vede k chování nedokonalé, bezpodmínečné lásky, která funguje jako interpretace a vyjádření sil našeho života. To je vtělené vědomí Sovereign Integrálu.

Na rozdíl od toho, čemu mnozí věří, tak toto vědomí není osobností, jakou si představujeme, když si představujeme lidského tvora. Není to lidský tvor. Je to Nekonečná Bytost. Je to bytost, která je zároveň sovereignní a integrální. Její senzorický systém je tak odlišný od našeho lidského jáství, že ji nemůžeme přivést do našich fyzických, emočních a mentálních konstrukcí. Jak bychom mohli vložit oceán do kapky?

Odpověď na tuto otázku je však důležité dobře pochopit. Oceán a kapka jsou tím samým. Jen mají prostě jinou úroveň měřítka. Jsou vnořeny uvnitř i vně. Jsou dimenzemi nekonečna, které se táhnou dál bez jakéhokoliv začátku a konce.

Neexistují definice Nekonečného Jáství, které nás tvoří. Všechny sovereignní životní formy jsou součástí Nekonečného Jáství a toto Nekonečné Jáství je součástí planetárního vědomí. A toto planetární vědomí je součástí galaktického vědomí. A tak to jde stále dál až za hranice toho, co je možné pochopit lidským rozhraním našeho časoprostoru. Takže naše celistvost je rozdělená na sovereignní části; a my jsme zapomněli celek a stali jsme se částí. Zapomněli jsme oceán a stali jsme se kapkou. A tato kapka se stala oceánem a to se rekurzivně natahuje do všech fraktálních dimenzí.

Nekonečné Jáství není tělem. Je vědomím, které je netělesné, a přitom obývá nespočet těl. To je konečné tajemství, které bylo odhaleno. Věříme, že existují mimozemšťané, a přitom nevíme, že my sami jsme Nekonečné Bytosti – Sovereigni a Integrál – kteří existují jako vědomí v nekonečném časoprostoru. Natahujeme se do planetárního časoprostoru a vtělujeme se do rozhraní konečné životní formy a v této životní formě dočasně existujeme.

Tato životní forma je jednou z mnoha, kterou prožíváme, abychom žili jako naše Nekonečné Jáství v časoprostorových dimenzích, které vytváříme. My tvoříme jak závoj, tak jeho odstranění. Investujeme do pomalých, hustých vibrací fyzického časoprostoru, abychom zde vytvořili zkušenosti, které jsou doslova našimi vlastními výtvory, podobně jako když umělec namaluje obraz. Život sám je plátnem a my můžeme v jediném životě namalovat miliony takových pláten.